MARTIN FRUWEIN Z PODOLÍ

dle historičky doc. Mgr. MARIE ŠEDIVÉ KOLDINSKÉ, Ph.D.

(Martin Fruwein z Podolí byl bratrem Benjamina Fruweina z Podolí, majitele naší vsi)

 

 

Život, smrt a krátké zmrtvýchvstání

profesionálního politika předbělohorské éry

Prolog

"Pomni na smrt." (zápis v památníku Jana Jiřího ze Švamberka rukou Martina Fruweina z Podolí, 1609).

V červnu roku 2011 se na Staroměstském náměstí v Praze odehrála podivná věc. Ve výroční den popravy sedmadvaceti reprezentantů stavovského odboje, kteří nalezli smrt 21. června 1621 na popravčím lešení vztyčeném vedle Staroměstské radnice, zde jejich památku uctili tak jako každý rok zástupci pražského magistrátu, České obce sokolské a dalších organizací a sdružení, které si na tomto místě každoročně připomínají onu krvavou událost vzdálenou bezmála čtyři sta let. Něco však bylo jinak, než obvykle - a účastníci pietní akce si až po jejím skončení uvědomili, že se ona změna odehrála přímo pod jejich nohama. Na místě někdejšího popraviště, kde staroměstskou exekuci připomínají dlažební kostky sestavené do tvaru osudného historického data, zkřížených mečů a sedmadvaceti křížů, přibyl ještě jeden kříž - osmadvacátý. Měl připomínat muže, který byl společně s ostatními představiteli stavovského odboje po bitvě na Bílé hoře zajat, vyšetřován a vyslýchán, avšak z jisté smrti z rukou kata unikl sebevraždou. Památku Martina Fruweina z Podolí - jak se onen muž jmenoval - takto osobitým způsobem připomněli členové umělecké skupiny Ztohoven, kteří se k akci vzápětí veřejně přihlásili.

V tištěných i elektronických médiích, na sociálních sítích a v neposlední řadě i v hospodách a kavárnách (přiznejme, že především v pražských) se rozproudila diskuse, která v následujících dnech sílila, gradovala, ochabovala a opět kulminovala v přímé závislosti na tom, s jak třaskavým či naopak bagatelizujícím komentářem kdo z historiků, publicistů, politiků či magistrátních úředníků právě vystoupil. V českém prostředí, zpravidla flegmaticky až apaticky vnímajícím unifikované komemorace historických událostí vzdálených stovky let, šlo v každém případě o výjimečnou diskusi, úspěšně poutající pozornost významné části intelektuální veřejnosti - a především otevírající citlivé otázky, jitřící bolavá místa české historické paměti. Domýšlení takových otázek do důsledků, stejně jako formulování možných - zpravidla velmi protichůdných - odpovědí totiž nevypovídá jen o tom, jakým způsobem se vztahujeme ke své minulosti, ale také o tom, jak chápeme svou současnost, a jak bychom se my sami pravděpodobně chovali v kritických okamžicích, které by mohla přinést budoucnost.

 

Život a smrt

"Úloha osobnosti v dějinách sestává prakticky z ochoty dotyčné osobnosti zemřít nebo nechat se zabít dříve, než stačila odvolat." (Karel Kryl, úvodní recitativ písně Marat ve vaně, LP Rakovina, 1969).

Připomenutí památky muže, jehož jméno dnes kromě historiků zná jen hrstka vážných zájemců o dějiny předbělohorské doby, bezděčně uzavřelo zdánlivě uzavřenou interpretaci jedné z nejdramatičtějších epoch českých dějin, ale především nadčasové téma úlohy osobnosti v dějinách. Dlužno dodat, že právě Fruweinova osobnost má v kontextu předbělohorského dění mimořádný význam. Jako jeden z mála stavovských předáků měšťanského původu se stal nepřehlédnutelným vůdcem protihabsburské opozice a politikem respektovaným napříč přísně hierarchizovanou předbělohorskou společností.

„A to nám také, kteříž jsme byli z měšťanův, direktorové přední říkávali, že bez nás direkcí dobře by mohla býti, kromě jen Fruweina,“ posteskl si před smrtí Tobiáš Štefek z Koloděj, jeden z odsouzených měšťanů (Tieftrunk 1870, 98). Fruweinův souputník tak  - ještě než vystoupil na popraviště a následoval svého druha na onen svět – pregnantně vyjádřil, jak se cítil on i ostatní měšťané, kteří se mohli honosit členstvím v direktorské vládě. Zastupovali v ní sice svůj stav, zasedali po boku předních pánů a rytířů Českého království, avšak právě tito urození muži jim dávali zřetelně najevo, že z jejich řad plně respektují pouze Martina Fruweina. Vážnost, jakou si jako čelný představitel protihabsburského odboje navzdory svému neurozenému původu dokázal získat v očích nejmocnějších domácích šlechticů, však nebyla zadarmo. Stála za ní léta systematické práce a neohroženého veřejného vystupování, které mu ve svém důsledku přineslo značné bohatství, závratný kariérní vzestup, ale také velmi strmý pád.

Martin Fruwein razantně vstoupil na českou politickou scénu až na samém sklonku vlády císaře Rudolfa II., kdy se jeho jméno poprvé objevilo mezi příslušníky třicetičlenného stavovského direktoria, které panovníka přimělo k vydání Majestátu, zaručujícího svobodu vyznání (Just 2009). Tomu však předcházelo dlouhodobé a úspěšné úsilí o získání etablované pozice mezi českou – a zejména pražskou – společenskou a intelektuální elitou. Byla to cesta o to obtížnější, že se na ni Martin Fruwein vydával bez tradičních rodinných a příbuzenských vazeb k prostředí, v němž chtěl vyniknout. Nepocházel totiž z Prahy ani z Čech; jeho současník Pavel Skála ze Zhoře, který podrobně popsal dramatické dění nejen předbělohorských let ve svém rozsáhlém díle (Tieftrunk 1865-1870; Janáček 1984) kladl jeho původ do Horní Falce (Tieftrunk 1870, 82). Historik Josef Janáček, čelný znalec předbělohorské doby a editor Skálova díla, naproti tomu hovořil o Fruweinových kořenech ve Slezsku (Janáček 1984, 378). Pravděpodobně vycházel z takzvaného vysvědčení zachovalosti, které Fruweinovi vystavila rada slezského města Schmiedebergu (dnes Kowary). V Praze se Fruwein usadil roku 1595, v dubnu roku 1597 nabyl městského práva na Starém Městě pražském a ještě téhož roku se oženil (Hejnic, Martínek 966b, 174). Jeho sňatek s Lidmilou Mathioliovou oslavil příležitostnými latinskými verši Jiří Carolides, jeden z nejplodnějších humanistických básníků rudolfínské éry (Hejnic, Martínek 1966a, 336). I když jistě není na místě Fruweinův kontakt s Carolidem nijak nadhodnocovat – neboť tento tvůrce, jehož dílo ocenil sám císař roku 1597 titulem „poeta laureatus“, vychrlil za svůj poměrně krátký život doslova stovky latinských veršů ke sňatkům, narozeninám či úmrtím svých známých – je přesto na místě připomenout, že kontaktem s ním se Fruwein dostával do styku s vysoce intelektuálním prostředím předbělohorské Prahy. Carolides vlastnil impozantní knihovnu obsahující zejména latinské, řecké a české spisy, která se pro svou výjimečnost stala i předmětem zvláštního ustanovení v jeho závěti (Hejnic, Martínek 1966a, 326) a stýkal se s největšími mocenskými špičkami tehdejší společnosti. I mnozí šlechtici s literárními ambicemi velice stáli o to, aby svá díla mohli ozvláštnit alespoň drobným epigramem z Carolidova pera (Koldinská 2004, 243-244).

I kdyby kontakt s Carolidem nevybočil z mezí standardních společenských styků, je nesporné, že v něm Fruwein poznal muže, který dokázal i přes propast stavovských rozdílů nadchnout mocné a urozené a získat jejich zájem, přízeň a respekt. Cesta vedla v Carolidově případě přes univerzitní studium (dosáhl bakalářského a magisterského gradu na pražské univerzitě). Martinu Fruweinovi se však právě systematického formálního vzdělání pravděpodobně niky nedostalo. Zvláště jeho mezery ve znalosti latiny, kvůli nimž se stal později při jedné z vrcholných politických událostí terčem všeobecného posměchu, nesvědčí o soustavném studiu (Tieftrunk 1865, 197). Byla to tedy spíše přirozená inteligence, vrozená bystrost a schopnost pohotově reagovat, co jej předurčilo k právnické kariéře. Dlužno dodat, že předpokladem pro výkon právnické praxe nebylo v českých zemích předbělohorské doby oficiální právnické vzdělání získané na univerzitě (Adamová a kol. 2005, 42). Řada schopných mužů si vybojovala solidní obživu tohoto druhu jen díky své sečtělosti, výmluvnosti a schopnosti cíleně vytvářet efektivně fungující vztahové sítě.

Vzhledem ke stavu pražské univerzity, z jejíchž čtyř fakult fungovala pouze artistická (Svatoš a kol. 1995, 205-289), nebylo možné právnickou kvalifikaci získat v českých zemích; právnická fakulta byla obnovena až po Bílé hoře. Jedinou cestu tak v předchozím období představovalo studium v cizině, dostupné pouze těm zámožnějším, zpravidla šlechticům a bohatým měšťanům. Jasný požadavek na formální právnické vzdělání osob, které zajišťovaly výkon soudní praxe, se ostatně prosazoval velmi pozvolna. Gradulované právníky požadoval roku 1548 Ferdinand I. v instrukci, jíž zřídil apelační soud (Adamová, Lojek 2013, 27), avšak výkon advokátní praxe mohl až do roku 1767 vycházet ze samostudia právnické literatury a praktických zkušeností dotyčného (Adamová, Lojek 2013, 49). Velmi pravděpodobně se touto cestou vydal i Martin Fruwein; v žádné souvislosti s ním se totiž nehovoří o tom, že by získal jakékoliv akademické grady, což by jistě sám neopomenul zdůraznit zvláště v dobách, kdy jeho hvězda stoupala a zdůrazňování všech předností vlastní osoby včetně univerzitního vzdělání bylo v jeho výsostném zájmu.

Navzdory – z dnešního pohledu nestandardním – výchozím podmínkám pronikl Martin Fruwein během několika let mezi etablované pražské advokáty. Pro příslušníky této profese se však používal spíše dobový výraz „řečník“ nebo „prokurátor“, označující osoby znalé právní teorie i praxe a schopné zastupovat při soudním procesu znesvářené strany (Adamová, Lojek 2013, 40-49). Dobová právnická literatura charakterizovala náplň jejich práce těmito slovy: „Prokurátor aneb řečník jest osoba, kteráž před saudem pořádným od lidí z jistého auplatku aneb mzdy mluví a pře cizí vede,“ a podrobněji rozvíjela i etické principy výkonu advokátní praxe, v mnoha ohledech již předjímající dnešní standardy (Jireček 1876, 50-54). „Prokurátor“ mohl být honorován za výkon konkrétních úkonů, ale také – především v případě zastupování stálejší klientely – pravidelným ročním platem, označovaným jako „jorgelt“. Schopní advokáti dokázali při výkonu své profese značně zbohatnout; při práci na nové redakci zemského zřízení na počátku 17. století už jeho tvůrci pamatovali i na stanovení určitých honorářových „stropů“ pro „prokurátory“ či „řečníky“, označované rovněž jako „jorgeltníci“ (Glucklich 1936, 432-435). Určení maximálního přípustného paušálu při úspěšném vedení soudní pře zjevně odráželo potřebu regulovat příjmy zdatných advokátů zákonem; je tedy zřejmé, že šlo o živnost finančně mimořádně zajímavou. 

Příjmy Martina Fruweina nepochybně ještě vzrostly poté, co roku 1615 generální sněm zpřesnil pravidla pro výkon advokátní praxe a jmenovitě určil pětadvacet „prokurátorů“, kteří mohli nadále působit v této profesi. Martin Fruwein se ocitl mezi nimi, a to společně se svým bratrem Benjaminem. Ten se rovněž usadil v Praze a velmi úspěšně se uchytil ve stejné sféře jako Martin (Balík 2000, 26-27). Bratři měli ještě dalšího sourozence jménem Jan, avšak informace o třetím Fruweinovi jsou více než kusé (Kobrová 2005, 4-5). Martin a Benjamin naproti tomu pronikli do popředí pražské měšťanské elity a v těchto kruzích zdárně setrvali až do konce svých dnů, i když každý zcela jiným způsobem.

Už roku 1607 získal Benjamin měšťanské právo na Novém Městě pražském a v roce 1615 se přestěhoval na Staré Město pražské (Janáček 1984, 383), kde měl podstatnou část svého nemovitého majetku i jeho bratr Martin. Každý z Fruweinů postupně získal do vlastnictví tři pražské domy a několik vinic; podnikavý Benjamin pak i dva dvory v oblasti dnešních Vysočan, tehdy ovšem mimo území hlavního města, a dále statek Mezné v jižních Čechách, k němuž kromě vsi patřil ještě poplužní dvůr, pivovar a dva mlýny (Bílek 1882, 106-111). V samotné Praze se majetek obou bratrů koncentroval hlavně v oblasti Starého Města, pouze jeden z Martinových domů se nacházel na Novém Městě. Na dohled od Staroměstského náměstí, v Dlouhé ulici, vznikla celá fruweinovská enkláva – dům zde vlastnil Benjamin, přičemž v jeho blízkém sousedství stál jak jeden z Martinových domů, tak jeho zřejmě vůbec největší a nejvýstavnější nemovitost, totiž reprezentativní měšťanské sídlo vzniklé spojením dvou objektů dohromady. Vinice v blízkosti Prahy i na vzdálenějším Litoměřicku pak byly další zajímavou investicí, která mohla bratry efektivně živit i v případě, že by se místo provozování advokátní praxe chtěli uplatnit jako obchodníci s vínem.

Svou držbu vinic Martin Fruwein rozšířil také díky Petru Vokovi z Rožmberka, který se mu i touto formou odvděčil za dlouholeté služby (Vacek 1911, 376). Vazba na předního velmože království a posledního vladaře rožmberského domu výmluvně ilustruje prestiž, které se Martin Fruwein těšil i v kruzích vysoké aristokracie. Petr Vok na sklonku života už dávno nebyl nezodpovědným bouřlivákem z časů svého divokého mládí; pokročilý věk, často bolestně získané životní zkušenosti a v neposlední řadě i příklon k Jednotě bratrské z něj učinily uvážlivého muže, těšícího se respektu v řadách přátel i nepřátel (Pánek 1996, 156-197). Cestu mezi příslušníky Jednoty bratrské ostatně našel i Martin Fruwein; zřejmě se tak stalo až poté, co se usadil v Praze (Janáček 1984, 378), avšak konverze ve věku, který provází stabilizace vyznávaných hodnot a osobních priorit, bývá zpravidla opravdová a upřímná - tím spíše, jde-li o příklon k menšinové církvi. Fruweinův výjimečný intelekt opravňuje předpoklad, že byl schopen střízlivě analyzovat situaci; po celé předchozí století proskribovaná Jednota bratrská mu sice mohla imponovat tím, že mezi jejími členy nacházel osobnosti formátu Petra Voka z Rožmberka či Václava Budovce z Budova, ale sotva byla zárukou kariérního vzestupu. Lze tedy mít za vysoce pravděpodobné, že extrémní nasazení, s nímž se Martin Fruwein vrhl na sklonku vlády Rudolfa II. do vysoké politiky i do boje za svobodu vyznání, pramenilo do velké míry z přesvědčení o správnosti takového počínání.

Mezi právními zástupci posledního Rožmberka při soudních řízeních byl Martin Fruwein doložen už roku 1903 společně s dalšími pěti osobami (Pánek 1985, 568), přičemž se ve společnosti dvou z nich objevil na Třeboni ještě roku 1609 (Pánek 1985, 610). Šlo tedy o kontinuální služby poskytované rožmberskému vladaři - a ten to neopomněl komentovat i v ustanovení ohledně již zmíněných vinic, které Fruweinovi odkázal. V prosinci 1609 zplnomocnil ve věci jejich převodu do Fruweinova majetku Václava Budovce z Budova, který měl požadovaný úkon zajistit, ale až po Rožmberkově smrti. "Což v tom k žádosti mé i jeho učiniti ráčíte, všelijakým dobrým přátelstvím toho Vaší Milosti odměniti nepominu, i on Vaší Milosti všelijakou vděčnost že prokazovati bude, pochybnosti žádné nemám," psal Petr Vok o Martinu Fruweinovi v dopise adresovaném Václavu Budovcovi (Glucklich 1912, 18). Vstřícná slova na adresu obratného akvokáta jistě nebyla dílem momentálního návalu sympatií. Ve stejném roce, kdy se o něm Rožmberk takto příznivě vyjádřil, se totiž Martin Fruwein angažoval po boku bratrských předáků ve sporech o dolní konzistoř (Winter 1895, 336), a v této věci s Rožmberkem korespondoval. Získal i náklonnost dalšího muže z nejvyšší sféry české stavovské politiky - totiž Jana Jiřího ze Švamberka, jehož bezdětný Petr Vok ustanovil dědicem svého majetku (Pánek 1996, 177-178). O ne zcela obvyklém vztahu mezi vysokým aristokratem a "prokurátorem" měšťanského původu svědčí Fruweinův zápis ve Švamberkově památníku, pocházející právě z roku 1609. "Pomni na smrt," stojí zde společně s Fruweinovým podpisem. Heslo "Memento mori", spjaté s neformálním společenstvím mužů i žen, které poslední Rožmberk obdarovával přívěskem v podobě úmrlčí lebky (Pánek 1985, 640), tak neodvratně předjímalo osud všech zainteresovaných. Lze se s vysokou mírou pravděpodobnosti domnívat, že lidé z nejbližšího okolí Petra Voka včetně Martina Fruweina a Jana Jiřího ze Švamberka mohli tento originální dárek rovněž obdržet.

Rok 1609 však přinesl i zásadnější události ve Fruweinově životě, než jakými bylo utužování vztahů s nejmocnějšími muži království. Některé zvraty se totiž dotkly osudu celé země, fatálně ji proměnily a posunuly směrem, který neodvratně mířil k vyhrocené konfrontaci katolické menšiny s nekatolickou většinou obyvatel. Zemský sněm, který zahájil jednání v lednu, císař počátkem dubna rozpustil (Čechura 2009, 13-56). Evangeličtí stavové se však rozhodli nezávisle na vůli panovníka sněmovní jednání opětovně zahájit, a sice na Novoměstské radnici. V průběhu května a června zde stavovská opozice nejen zasedala, ale její jednání dokonce vyústila v ustanovení takzvané první direktorské vlády, jejímž čestným předsedou byl zvolen Petr Vok z Rožmberka. Stavové vzápětí vypsali berně a začali sbírat řádné vojsko (Pánek 1996, 178). Je však na místě zdůraznit, že o otevřenou roztržku s císařem stále ještě nešlo; účastníci sněmu k panovníkovi průběžně vysílali delegace složené ze zástupců panského, rytířského i městského stavu a snažili se vystupovat v pozici loajálních poddaných, jakkoli reálné rozložení politických sil už naznačovalo něco zcela jiného.

Rudolf II., o rok dříve donucený k uzavření libeňského míru s bratrem Matyášem, v jehož prospěch se musel vzdát vlády v Uhrách, v Rakousích a na Moravě, zažíval nejtrpčí období svého života. Tlak ze strany evangelíků, kteří ho v rozhodující chvíli konfliktu s bratrem podpořili a nyní za to očekávali patřičnou satisfakci, neodvratně směřoval k vyústění, o které usilovali už předchozí generace stavovských politiků - totiž k písemnému uznání svobody vyznání na základě České konfese (Just 2009). Stalo se tak 9. července 1609, kdy Rudolf II. podepsal svůj pověstný majestát (Janáček 1987, 429-448). Cesta k tomuto aktu, oslavovanému jako těžce vydobytý triumf stavovské opozice, však byla dlážděna nekonečnými kuloárovými jednáními a úmorným hledáním kompromisů, volených tak, aby žádná z jednajících stran během spletitého jednání neztratila tvář. A právě zde se projevil diplomatický talent Martina Fruweina. Nechyběl prakticky u žádného ze stěžejních okamžiků, jimiž byla rokování předcházející vydání Majestátu doslova zahlcena. Předčítal při sněmovních jednáních přítomným klíčové dokumenty, navrhoval a finalizoval znění těch, jimiž se sněmující stavové obraceli na císaře a na nejvyšší zemské úředníky, účastnil se jako zástupce městského stavu delegací vysílaných na Pražský hrad (Čechura 2009, 41, 42, 48, 65, 73, 75, 77, 128). Fruweinův věhlas nezadržitelně překročil hranice Prahy i Českého království, když si jeho stále výraznější role v průběhu dramatického jara a počínajícího léta roku 1609 povšiml kupříkladu vyslanec saského kurfiřta Markus Gerstenberg; ten bystře poznal, že Fruwein už není jen pouhým drobným dělníkem politiky, jejíž opratě třímají jiní, ale jedním z jejích aktivních tvůrců. Gerstenbergovým prostřednictvím se totiž saský kurfiřt pokoušel vystupovat jako zprostředkovatel mezi císařem a stavy, avšak kompromisní návrh na uspořádání vnitřních náboženských poměrů, který kurfiřtův vyslanec stavům předestřel, byl nezvratně smeten ze stolu právě přičiněním Martina Fruweina a dalších zástupců Jednoty bratrské (Jenšovský 1913, 15).

Vrcholný moment Fruweinovy dosavadní politické kariéry přišel ve chvíli, kdy se stal členem výše zmíněné první direktorské vlády (Tieftrunk 1865, 229). Zastupoval v ní městský stav, a jak vyplynulo z už citovaných slov jiného z měšťanů, kteří se rovněž angažovali ve věci svobody vyznání, rozhodně zde nebyl jen do počtu (Tieftrunk 1870, 98). Vtažení do vysoké politiky v první polovině roku 1609 navíc ještě znásobilo Fruweinovy užitečné kontakty s příslušníky těch nejvyšších aristokratických kruhů. Zatímco s Petrem Vokem z Rožmberka, Janem Jiřím ze Švamberka či třeba s Václavem Budovcem z Budova se znal už z předchozí doby, nyní se jeho vazby rozšířily i směrem k jednomu z nejbohatších a nejvlivnějších českých panských rodů, totiž ke Smiřickým ze Smiřic (Čechura 2009, 148). Nikoli náhodou se i Smiřičtí hlásili k Jednotě bratrské a mladý radikál Albrecht Jan Smiřický se stal v nadcházejících letech jedním z nejhorlivějších stoupenců ostře protihabsburského politického kurzu.

Mohlo by se zdát, že vydáním Rudolfova majestátu se vnitřní situace v zemi uklidní, avšak opak byl pravdou. Nejvyšší kancléř Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic jasně demonstroval svůj názor na Majestát už tím, že jej odmítl podepsat; místo něj nakonec dokument signoval nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka. Radikální katolíci dávali najevo, že principy svobody vyznání zaručené Majestátem nehodlají ani nyní respektovat, a pokořený císař vnímal svou neblahou situaci jako důsledek nezřízených ambicí mladšího bratra Matyáše a neústupnosti evangelických politiků. Byl to právě Rudolf II., který sáhl k nedomyšlené akci, jež ve svém důsledku urychlila jeho definitivní pád. Ve srozumění se svým bratrancem, pasovským biskupem Leopoldem, inicioval tzv. vpád pasovských do Čech. Dva pěší a dva jízdní pluky žoldnéřů, které vnikly do země, bez velkého odporu postoupily až k Praze a obsadily Malou Stranu a Hradčany, zastihly stavovské politiky zcela nepřipravené. Katolická i nekatolická část domácí politické reprezentace konečně hledala cestu ven z vyhrocené politické situace; na pořad dne se - přinejmenším z pohledu evangelických stavů - opět dostala otázka akceschopné protiváhy proti nefunkční a nevyzpytatelné panovnické moci. Byla ustanovena v pořadí již druhá direktorská vláda, v níž opět zasedl jako zástupce městského stavu Martin Fruwein. Dlužno dodat, že politicky nezahálel ani v mezidobí mezi vydáním Majestátu a vpádem pasovských; objevil se totiž i v řadách sboru defenzorů, kteří měli dohlížet na dodržování Majestátu; jejich pravomoci podléhala i pražská univerzita. Vzhledem ke své pracovitosti a mimořádnému osobnímu nasazení, které i nyní projevoval, si Martin Fruwein nepochybně uvědomil, že vrcholnou politiku už mu nikdy nebude souzeno opustit.

Pasovští sice dali zcela nepřipravené zemi bolestně pocítit, jak krutě ji může zasáhnout nenadálý nepřátelský útok, avšak už počátkem března 1611 opustili Prahu a v průběhu jara se stáhli z českého území (Pánek 1996, 191-197). Politické následky jejich vpádu však byly devastující, a to především pro samotného císaře; Rudolf II. byl donucen k abdikaci, českým králem se stal jeho bratr Matyáš, a zatrpklý panovník zemřel o několik měsíců později, v lednu roku 1612. Role druhé direktorské vlády mohla vcelku přirozeně odeznít v důsledku opětovné stabilizace panovnické moci, avšak domácí i mezinárodní politická situace jasně naznačovala, že cesta zpět ke kýženému uklidnění poměrů už nebude možná. Přesto se objevila snaha udělat za chaosem posledních měsíců tečku a rozkrýt zmatky a intriky, spojené s pozváním pasovských pluků do Čech. Byla ustanovena vyšetřovací komise, v níž opět přijal členství i Martin Fruwein. Jejím úkolem bylo vyslechnutí osob podezřelých z nekalých politických praktik. Fruwein se osobně účastnil kupříkladu výslechu Františka Gansneba Tengnagela z Kampu, tajného rady Leopolda Pasovského, provázeného pro větší efekt mučením (Jireček 1868, 26-56; Koldinská, Maťa 1997, 365). Výsledek se dostavil a ztýraný vězeň vypovídal proti některým předním katolickým šlechticům, zvláště proti Vilému slavatovi z Chlumu a Košumberka a Jaroslavu Bořitovi z Martinic, což ještě zhoršilo už tak napjatou atmosféru nedůvěry ve společnosti, kterou ani nástup nového panovníka nedokázal oslabit.

Martin Fruwein v letech Matyášovy vlády prosperoval majetkově, kariérně i společensky; jeho renomé výjimečně schopného a výřečného právníka, zpečetěné neohroženým veřejným vystupováním v kritických chvílích posledních let Rudolfovy vlády, nepochybně přispělo k dalšímu rozkvětu jeho již dříve úspěšně vykonávané advokátní praxe (Balík 2000, 26-27). Fruweinův majetek se utěšeně rozrůstal a brány sídel předních domácích aristokratů měl i nadále otevřené (Tieftrunk 1865, 359). Jako na váženého a vlivného muže se na něj v téže době také začali obracet literárně aktivní vzdělanci, připisovali mu svá díla a neváhali do nich zařadit i Fruweinův erb, který jako nobilitovaný měšťan užíval, případně vyzdvihnout v několika obligátních verších jeho přednosti. Dedikovaná díla se někdy blížila Fruweinovu profesnímu zájmu - už roku 1609 mu jako jednomu z "prokurátorů" připsal Michal Pěčka z Radostic svůj spis pojatý jako disputace o tom, zda jsou obci a vlasti prospěšnější filozofové, lékaři, nebo právníci (Pěčka z Radostic 1609). Fruwein se však v letech 1613 a 1614 dočkal i dedikace opakovaně vydávaného spisu o duchovní obraně před morem (Poeonius 1613; Poeonius 1614) či kupříkladu pojednání o "potěšování nemocných", které mu - tentokrát formou individuální dedikace určené pouze Fruweinovi - připsal na Štědrý den roku 1615 nakladatel Samuel Adam z Veleslavína (Adam z Veleslavína 1615). Zvláštní pozornost však zaslouží spis Václava Jiřího Peristeria z roku 1610 dedikovaný kolektivně defenzorům; každý z nich - včetně Martina Fruweina - zde byl zvlášť oslaven pro své přednosti a autor mnohomluvně opěvoval jejich neohroženost v boji s nepřáteli reformace a v obraně pražského vysokého učení i pravého náboženství (Hejnic, Martínek 1973, 142-143). Podobného druhu bylo i pojednání Jiřího Šultyse z Felsdorfu, přednesené roku 1614 na pražské univerzitě a vzápětí vydané tiskem; jeho autor se obracel na Fruweina a další politicky aktivní reprezentanty městského stavu a rozvíjel myšlenku, že přílišná svornost se může ve svých důsledcích stát brzdou změn a vést k nečinnosti a mravní zkáze (Hejnic, Martínek 1982, 318-319). Popel, zbývající po požáru, provázejícím dramatický závěr vlády Rudolfa II. a jen zdánlivě vyhaslý, začínal znovu doutnat.

Tradičně dobře informovanému Fruweinovi nemohlo uniknout, s jakou nervozitou už brzy po Matyášově nástupu na český trůn zaznívají hlasy, diskutující citlivou otázku jeho nástupce. Nový panovník, který se stal českým králem ve čtyřiapadesáti letech a vzápětí svou pozici upevnil i ziskem císařské koruny, se sice na stará kolena oženil, ale jeho manželství zůstalo bezdětné. Horšící se zdravotní stav o mnoho let mladší císařovny i samotného Matyáše jistě opravňoval věcné úvahy o budoucím obsazení trůnu, avšak prognóza, která v tomto směru zaznívala nejčastěji, naplňovala Martina Fruweina a jeho souvěrce opodstatněným rozčarováním. Stále více totiž bylo zřejmé, že u vídeňského dvora začíná převažovat konfrontační politický směr a že Matyáše jednoho dne vystřídá nekompromisní katolík Ferdinand Štýrský.

Akceptování Ferdinandova nástupnictví zástupci českých stavů bývá tradičně prezentováno jako výsledek politické obratnosti radikálních katolíků v čele s nejvyšším kancléřem Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic a neakceschopností radikálních evangelíků v čele s Jindřichem Matyášem z Thurnu, Václavem Budovcem z Budova a dalšími předáky opozice (Kučera 1984), s nimiž se Fruwein dobře znal z předchozích let. Drtivá většina účastníků sněmu konaného v červnu 1617 až na čtyři výjimky proti nástupnictví Ferdinanda Štýrského nevystoupila; byl to i výmluvný signál všem evangelíkům, které tolik roztrpčovalo ostentativní porušování Rudolfova majestátu mnoha katolickými vrchnostmi, že tento trend bude nejen pokračovat, ale nepochybně i sílit. Objevily se pokusy hledat zastání v zahraničí u dvorů nekatolických panovníků; členem poselstva vyslaného ke dvoru saského kurfiřta, se stal i Martin Fruwein (Tenora 1921, 483). 

I když o výsledku této mise nemáme bližších zpráv, stojí za pozornost, že nadmíru schopný pražský "prokurátor" se při té příležitosti zřejmě poprvé setkal s mužem, jemuž měl už o dva roky později holdovat jako svému novému králi. Zahraničněpolitická orientace na Falc se z pohledu Jednoty bratrské jevila jako přirozená; s Fridrichem Falckým jakožto kalvinistou se cítili ideově spřízněni, a vědomí, že tento mladý muž je zároveň hlavou Protestantské unie, sdružující tradiční rivaly katolických Habsburků, jim nesporně imponovalo. Lutersky orientovaná část českých evangelíků v čele s Jáchymem Ondřejem Šlikem pro změnu upírala své naděje do Drážďan k osobě saského kurfiřta Jana Jiřího. Jakkoli v kruzích stavovské opozice nepanovala v tomto ohledu shoda, bylo stále více zřejmé, že takřka každý nekatolicky orientovaný státník může být vnímán jako kýžená záštita proti Ferdinandu Štýrskému - a v budoucnu nejen jako záštita, ale dokonce i jako alternativa, která by se na českém trůně vyjímala mnohem příhodněji, než nesmlouvavý Habsburk.

Cesta k přímé konfrontaci s vídeňským dvorem se otevřela ve chvíli, kdy katolické vrchnosti zasáhly proti protestantským kostelům v Broumově a v Hrobě (Kilián 2007). Zjitřenou atmosféru v Praze, kde zasedal císařem Matyášem nepovolený sjezd evangelických stavů, diskuse o hrubém zásahu vůči oběma kostelům ještě více vyhrotily. V obzvlášť obtížné situaci se přitom nacházeli účastníci sjezdu z řad měšťanů; cílené pokusy vrazit klín mezi ně a zástupce panského a rytířského stavu na sebe nedaly dlouho čekat (Macháček 1908, 298). Martin Fruwein později vypověděl, že ho v tomto smyslu oslovil přímo Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka (Fruwein 1621). Ze strany katolických exponentů to nebyl ojedinělý krok; úsilí rozleptávat soudržnost nekatolické opozice nesporně svědčí o velmi dobré znalosti situace, značné empatii a schopnosti až psychologického vhledu do myslí předních měšťanských politiků. Sociální bariéry mezi štechtici a měšťany téže víry byly mnohem silnější než hájit společnou věc bez ohledu na stavovské rozdíly - a jejich protivníci toho dokázali využít. V případě Martina Fruweina však Slavatova intervence nepadla na úrodnou půdu; na rozdíl od jiných měšťanů vtažených do víru dění se oprávněně nikdy necítil být direktorem či defenzorem pouze "do počtu" a - byť mu zájem konkurenčního tábora možná lichotil - rozhodně neměl takový efekt, aby jej odlákal z řad radikální opozice, do nichž už dlouhá léta náležel.

Tlak, který Martin Fruwein a zjevně i další měšťanští účastníci sjezdu evangelických stavů cítili nejen od domácích katolických šlechticů, ale zprostředkovaně i od vídeňského dvora, však dokázal právě Fruwein mistrně přetavit ve svůj prospěch. Obrátil se na přítomné šlechtice s prosbou o podporu a sdělil jim, že mu v účasti na shromáždění brání "přísná zápověď" ze strany staroměstského purkmistra (Tieftrunk 1866, 114-115). Z Fruweinova pohledu šlo vlastně o střet dvou loajalit, neboť jakožto defenzor by se jednání evangelických stavů účastnit měl, jakožto pouhý měšťan by naopak měl respektovat purkmistrovu vůli. Rozhodl se vskutku šalamounsky - osobně se nedostavil, avšak o vysvětlení své nepřítomnosti požádal Viléma z Lobkovic, předního příslušníka panského stavu. Ten přítomným vše tlumočil a podpora vyjádřená Fruweinovi byla okamžitá a jednoznačná: "všickni za jednoho a jeden za všecky", vzkázali mu přítomní (Tieftrunk 1866, 115). Snad až přílišná pokora, s níž uznávaný měšťanský politik při této příležitosti vystoupil - a která vzhledem k respektu, jemuž se u vyšších stavů těšil, vůbec nebyla nutná -, udělala možná právě proto na přítomné velký dojem. Muž, který byl neocenitelným spojencem v zákulisních jednáních, v taktických krocích i ve smělém promýšlení politické strategie, a přitom skromně nezapomínal na limity dané neurozeným původem - to byl pro stavovské předáky partner snů, jehož bylo záhodno si i nadále předcházet. 

Martin Fruwein to pocítil velmi brzy. Byl totiž pozván 22. května 1618 na schůzku do malostranského paláce Smiřických. Sám později vypověděl, že se jí kromě něj účastnilo ještě několik dalších osob z radikálních evangelických kruhů (Fruwein 1621). Mnohé nasvědčuje tomu, že z měšťanů byl pozván pouze on. Defenestrace místodržících Viléma Slavaty a Jaroslava Bořity z Martinic, jimž stavové kladli za vinu záměrné orušování Rudolfova majestátu, byla naplánována právě na tomto setkání (Petráň 2004, 131-133). Velmi záhy se sice objevily snahy vykládat defenestraci jako spontánní výbuch hněvu evangelických radikálů rozhořčených cíleným porušováním Majestátu ze strany místodržících (Macháček 1908, 302), přesto lze pokládat za nesporné, že režie celého násilného aktu byla dopředu velmi pečlivě promyšlena a předjednána; probíhala totiž jako improvizovaný soudní proces (Janáček 1984, 32-42; Petráň 2004, 141-151). Stejně tak lze mít za takřka jisté, že Martin Fruwein se této události osobně nezúčastnil. Po porážce povstání se při výslechu hlásil i k aktivitám, které mu mohly v očích soudního tribunálu velmi uškodit, avšak svou přítomnost v onen osudový květnový den v české kanceláři popřel (Fruwein 1621). Podle jedné soudobé relace se sice objevil na Pražském hradě v takzvané zelené neboli soudní světnici a zahájil jednání přítomných stavů modlitbou, avšak do tohoto svědectví se mohla bezděčně promítnout zažitá praxe z předchozích stavovských shromáždění - neboť to býval právě Fruwein, kdo přednášel při těchto příležitostech úvodní modlitbu (Macháček 1908, 436). Účast na defenestraci mu nekladl za vinu dokonce ani nikdo z defenestrovaných, kteří jinak neopomenuli zdůraznit sebemenší příkoří od kohokoli, které se jim při oné příležitosti událo (Macháček 1908, 442-445). Zní to logicky, uvážíme-li ráz veškerého dosavadního veřejného vystupování Martina Fruweina, v němž vždy vítězila rozvaha a racionalita nad spontánností a emocemi. Nemalou roli zde hraje i jeho již dříve jasně deklarované vědomí stavovských bariér; představa, že by tento věcný a střízlivě uvažující právník vztáhl ruku na šlechtice, působí krajně nepravděpodobně. 

O úvahách směřujících k defenestraci nicméně věděl a ani později to nepopřel, pouze se věc snažil zlehčit tím, že je údajně pokládal za žert (Macháček 1908, 304; Petráň 2004, 130). Když však jeho urozenější ideoví souputníci vyházeli z oken české kanceláře Viléma Slavatu, Jaroslava Bořitu z Martinic a písaře Filipa Fabrícia, byl Martin Fruwein okamžitě k dispozici a zajišťoval s chladnou hlavou další nezbytné kroky - totiž ospravedlnění násilného zásahu proti zástupcům panovníka jak před vídeňským dvorem, tak před představiteli dalších evropských mocností. Stejně jednoznačně, jako dmítl svou účast na defenestraci, se po porážce Martin Fruwein přihlásil k autorství takzvané první stavovské apologie (Fruwein 1621). Spis obhajující násilné zakročení českých evangelíků proti místodržícím (Šubert 1863), vydaný vzápětí - pravděpodobně 26. nebo 27. května (Markus 1911, 202) - tiskem a obratem doručeným do Vídně, měl dodat defenestraci ráz legitimity, a v optimálním případě také legality. Slavata a Martinic měli být představeni světu jako rušitelé "obecného dobrého", osoby zneužívající své postavení už tím, že porušovaly Rudolfův majestát, který měl povahu zákona; vykonavatelé pak jako obránci "obecného dobrého", kteří nehodné úředníky potrestali a tím opět nastolili kýžený pořádek. Svůj čin přitom rozhodně nevnímali jako akt namířený proti panovníkovi. Zůstává otázkou, nakolik si účastníci "loajální rebelie" uvědomovali iluzornost takové interpretace (Kavka 2003, 127-175). 

Obě stavovské apologie - první, k jejímuž autorství se Martin Fruwein otevřeně přihlásil, i druhá, na níž se autorsky také podílel, ale nebyl jejím výhradním tvůrcem - umožňují nahlédnout neopakovatelným způsobem do stylu politického myšlení a argumentace vzbouřených stavů. První z obou obranných spisů pak skvěle dokumentuje i způsob uvažování samotného Martina Fruweina, stejně jako šíři jeho znalolstí a dobrou orientaci v domácí politice i v mezinárodních souvislostech. Je však také dokladem o chybějícím nadhledu nad českými událostmi, o neschopnosti vnímat je z odstupu a uvědomit si, jak odlišně je budou chápat a hodnotit nejen přední zahraniční politici, ale především dvůr císaře Matyáše a hlavně panovník sám. Rychlost, s jakou byla první stavovská apologie vydána tiskem, naznačuje, že ji její tvůrce připravoval s předstihem, byť konečnou redakci jistě provedl až po dokonaném činu. Vilém Slavata - jakkoli zaujaté jeho svědectví nepochybně je - později vzpomínal, jak jeden z nejaktivnějších evangelických radikálů Václav Vilém z Roupova těsně před svržením obou místodržících z okna prohlásil, že svůj čin následně obhájí "skrze apologii naši" (Markus 1911, 200). Apologie samozřejmě vzbudila řadu reakcí; připomeňme alespoň rozčarování staroměstských konšelů, kteří se ohradili proti hodnověrnosti apologie, do níž byla zařazena i stížnost Pražanů na katolíky, a distancovali se od ní (Markus 1911, 205-206). Šlo o nedorozumění, anebo už Martin Fruwein ve víru velké politiky vědomě přehlížel skutečnosti, které mohl vnímat jako okrajové?

Zkušený politický praktik se hned následující den po defenestraci stal členem již třetí direktorské vlády (Janáček 1984, 46; Petráň 2004, 172). Opět v ní zastupoval městský stav; jeho bratr Benjamin byl jmenován sekretářem direktoria (Janáček 1984, 46). Opakovala se situace, která v minulých letech nastala už dvakrát, ovšem tentokrát v poměrech podstatně vypjatějších; v čele země stanula třicítka direktorů, avšak katarze v podobě písemného potvrzení svobody vyznání jako v roce 1609 nebo abdikace zkompromitovaného panovníka jako v roce 1611 nepřicházela. Martin Fruwein byl přesto stržen proudem událostí. Ještě v květnu koncipoval společně s bratrem Benjaminem revers, který pak musel - jakkoli to pro něj nepochybně bylo značně ponižující - podepsat potlučený Vilém Slavata, setrvávající po neúspěšné defenestraci v Lobkovickém paláci na Pražském hradě, kde nalezl azyl u manželky nejvyššího kancléře (Macháček 1908, 449). Slavata musel mimo jiné slíbit, že se vykonavatelům defenestrace nebude v budoucnu mstít, že se vzdá veškerých úřadů a o žádné se již nebude ucházet a že na svých panstvích bude dodržovat Rudolfův majestát. Jen několik dní poté byl publikován další revers, který opět sepsal Martin Fruwein, tentokrát nešlo o nic menšího než o vypovězení Jezuitů z Čech (Markus 1911, 207-208). Rozsáhlá Fruweinova argumentace o zhoubném působení Tovaryšstva Ježíšova a o nutnosti zbavit se v nejvlastnějším zájmu země členů tohoto řádu opět svědčila o dobré znalosti domácího i zahraničního ideového kontextu. Neomezil se však jen na psané proklamace; hned v červnu 1618 se zúčastnil společně s hrabětem Šlikem a rytířem Bedřichem z Bílé ve službách českých stavů diplomatické mise do Slezska ke dvoru Jana Kristiána, knížete břežského a lehnického, a jakkoli se jim dostalo důstojného přijetí (stovka kyrysníků zajišťovala na zpáteční cestě jejich bezpečí a doprovodila je až do Prahy), museli zároveň po návratu domů konstatovat, že habsburská diplomacie byla rychlejší a ještě dříve než oni sami informovala u spřízněných dvorů o defenestraci, kterou vnímala jako jednoznačný projev rebelie (Tieftrunk 1866, 196-197).

Válka slov pokračovala i na dalších frontách; císařský dvůr neakceptoval argumenty shrnuté v první stavovské apologii a nebyl ani v nejmenším ochoten uznat oprávněnost mnohem obšírnější apologie druhé, vydané v prosinci téhož roku (Markus 1911, 309). Následovaly překlady apologií do dalších jazyků ve snaze oslovit i zahraniční čtenáře, a rovněž apologetické reakce katolické strany na sebe nedaly dlouho čekat, včetně těch na obranu vypovězených jezuitů (Salaba 1898). Situace se však radikálně změnila, když v březnu roku 1619 zemřel ve Vídni císař Matyáš. Jeho smrtí jakékoli naděje na zklidnění napjatých poměrů padly; cesta na trůn se otevřela pro Ferdinanda Štýrského, jehož už o dva roky dříve akceptovali jako Matyášova následníka. Ostře prokatolický kurz, ztělesněný právě novým českým králem, znamenal jediné - od války slov se přešlo k válce skutečné.

Když bylo třeba Ferdinandovi Štýrskému sdělit, že jeho nástupnictví po Matyášovi evangeličtí stavové neuznávají, byl to opět Martin Fruwein, kdo se na koncipování příslušného dokumentu podílel (Tieftrunk 1867, 193-194); nechyběl ani při stylizování dalšího textu, v němž stavovská reprezentace českých zemí, zahrnující tentokrát již i zástupce Moravy, Slezska a obou Lužic, sdělovala panovníkovi, že se rozhodla jeho nástupnictví po Matyášovi neuznávat i s ohledem na své nezadatelné právo zvolit si krále svobodně a dle svého uvážení, kořenící hluboko ve středověku (Tieftrunk 1867, 280-281). Idea stavovské konfederace (Adamová 2009), zřetelně artikulovaná zapojením zástupců vedlejších korunních zemí, a zároveň snaha deklarovat neplatnost předchozí volby a uvolnit tak prostor pro zvolení nového panovníka byla zcela zjevná. Při jednáních o kandidatuře Fridricha Falckého, které vedli členové direktorské vlády, Martin Fruwein přirozeně nechyběl (Bílek 1882, XLIV); nechyběl ani v početném poselstvu, zastupujícím svazek zemí Koruny české a vyslaném v létě roku 1619 ke dvoru Fridricha Falckého (Tieftrunk 1867, 328-329). Stavové zvolili Fridricha českým králem o pouhý jeden den dříve, než se stal Ferdinsnd II. císařem; patří k dějinným paradoxům, že sám Fridrich jakožto falcký kurfiřt podpořil při císařské volbě svého pozdějšího úhlavního nepřítele kurfiřtským hlasem.

Když nový český král přijel do Prahy a ujal se vlády, započala krátká, ale nesporně hvězdná etapa Fruweinova vzestupu. Pozvolná, avšak kontinuální kariéra, jasné konfesní ukotvení v českobratrské víře a nekompromisní obrana stavovských principů vůči absolutistickým tendencím vídeňského dvora, ale také - stejně jako u většiny stavovských politiků - špatný odhad mezinárodněpolitické situace, to vše charakterizovalo jeho dosavadní cestu a mělo jej provázet i po necelé dva roky života, které měl ještě před sebou. Jak málo času zbývá, ovšem netušil nikdo z evangelických radikálů, kteří se ujali moci, tím méně pak sám Martin Fruwein. Neměl ostatně důvody k pochybostem o správnosti trasy, po níž kráčel již léta, neboť ta nyní dospěla ke svému zenitu. Fridrich Falcký ho jmenoval hofrychtéřem královských a věnných měst (Janáček 1984, 378). Hofrychtéř - tedy dvorský sudí nad královskými městy - měl buď sám, či společně s královským podkomořím a písařem každoročně objíždět svěřená města, vykonávat soudní moc v závažných záležitostech, a rovněž obnovovat městské rady (jinak řečeno dosazovat konšely). Poslední obnova městských rad před začátkem stavovského povstání proběhla v dubnu a v květnu roku 1618, tedy bezprostředně před defenestrací; provedl ji jménem podkomořího Purkarta Točníka z Křimic hofrychtéř Mates Prekl z Preklsdorfu a dělo se tak v krajně napjatém ovzduší (ďurčanský 2014, 63-64). Na Martina Fruweina čekal nesnadný úkol; ujímal se úřadu, o němž sám před více než rokem psal v první stavovské apologii jako o prodloužené ruce "rušitelů práva a obecného dobrého pokoje", jimiž pochopitelně mínil Slavatu a Martinice: "...ano i skrze hofrichtýře měst královských a jeho pohrůžky též některá města k tomu přivedli, že se museli zapsati, že při stavích pod obojí státi a se mezi ně najíti dáti nechtí..." (Šubert 1863, 14). Dokázal Martin Fruwein citlivě rozklíčovat skutečnou převládající atmosféru v královských městech, která možná sympatizovala s povstáním, bála se však projevit své pravé smýšlení ze strachu před mocnými úředníky, anebo i zde - jako nejspíše i ve zmíněném případě s apologií a staroměstskými konšely - bylo přání otcem myšlenky?

Skutečný vrchol Fruweinovy kariéry nastal na podzimním sněmu roku 1619, když ho Fridrich Falcký povýšil do rytířského stavu (Petráň 1984, 100). Stejné pocty se dostalo i Fruweinovu synovi Eliášovi, jeho bratru Benjaminovi a Benjaminovu synovi Janu Felixovi (Janáček 1984, 383). Přídomek "z Podolí" sice Fruweinové používali už za Rudolfa II. a za svého předka označovali i jistého Karla Podolského z Podolí, čímž by užívání onoho přídomku v jejich rodině sahalo až do časů Vladislava Jagelonského, oficiální vstup do rytířského stavu však znamenal až tento akt, k němuž došlo 28. října 1619 (Hejnic, Martínek 1966b, 175). Čerstvě povýšený stavovský politik si užíval i jiných poct; roku 1620 mu absolvent pražské univerzity Simeon Partlicius připsal své dílo Flagellum Dei (Partlicius 1620; Urbánek 2008, 63-64). V předmluvě k protiválečnému spisu , napsané v duchu křesťanského humanismu, autor akcentoval lásku k vlasti a obracel se kromě Fruweina také na jeho bratra Benjamina a na další dva čelné představitele stavovské politiky vzešlé z měšťanských kruhů, které nepochybně vnímal jako vlivné osobnosti. Už v předchozích letech se na Martina Fruweina soustřeďoval zájem literárně činných intelektuálů, kteří mu dedikovali - ať už individuálně jako aktivnímu politikovi, nebo kolektivně jako kupříkladu členovi sboru defenzorů - své spisy. Tentokrát však šlo poprvé o dílo, které neodráželo potenciální společenské, konfesní či politické problémy a nepředjímalo jejich budoucí vyhrocení, ale přímo reagovalo na téma, které se v podobě válečného střetu stavovské opozice s panovníkem už stalo realitou. 

Po relativně nadějném prvním roce protihabsburského odboje následoval rok 1620, který znamenal v dosavadním vývoji jasný obrat. Cesta k Bílé hoře - jakkoli krátký průběh a hlavně výsledek samotné bitvy byl zřejmě daleko větším překvapením pro sísařsko-ligistickou armádu než pro velitele stavovského vojska - trvala řadu měsíců a vedla přes neochotu a neschopnost stavovských předáků zajistit efektivní financování žoldnéřských oddílů, které by zabezpečilo jejich bojeschopnost. Problém samozřejmě spočíval i v mezinárodněpolitických souvislostech. Společná snaha - jasně artikulovaná v ulmské smlouvě z července roku 1620 - diplomatů Katolické ligy a Protestantské unie oddělit "českou" válku od evropského kontextu a zatlačit tak zdánlivě regionální střet do izolace se však minula účinkem; spor mezi hrstkou evangelických radikálů a vídeňským dvorem se vzápětí rozhořel do celoevropského konfliktu. Sama bělohorská bitva byla pro některé osobnosti angažované v povstání signálem k okamžitému útěku do exilu, kam se mnozí z nich vydali prakticky ihned společně s dvorem Fridricha Falckého; jiní - zvláště šlechtici - se stáhli na svá venkovská panství a vyčkávali, jak se bude situace vyvíjet, další setrvali přímo v Praze. Značnou roli zde sehrála zkušenost z porážky prvního stavovského odboje z roku 1547, zprostředkovaná předchozími generacemi. Tehdy na popravišti skončili jen dva šlechtici a dva měšťané, kteří navíc nepatřili k nejaktivnějším vůdcům vzpoury, a ostatní byli postiženi převážně konfiskacemi majetku. Čelní stavovští politici, kteří bezprostředně po Bílé hoře neuprchli do bezpečí, nepochybně doufali v podobné vyústění situace. Jiní se naproti tomu - zvláště s ohledem na svůj vysoký věk či neochotu snášet úděl vyhnanců - fatalisticky odevzdali osudu.

Martin Fruwein vůbec nedostal čas a příležitost rozvažovat, co by měl po prohrané bitvě udělat a jaký postup by byl v jeho situaci jednoho z nejangažovanějších a nejvýraznějších stavovských politiků optimální. Jakmile do pražských ulic vtrhli rabující vojáci císařsko-ligistické armády, stal se Fruweinův dům jedním z prvních cílů jejich řádění. V reprezentativním patricijském sídle se ubytoval hrabě Alwig ze Sulzu, jehož cesta se v minulosti s tou Fruweinovou již nepřímo protnula; jméno Sulzova otce Karla Ludvíka zaznělo v roce 1611 z úst mučeného Františka Gansneba Tengnagela z Kampu. Ten hraběte před vyšetřovací komisí, jejímž členem byl i Martin Fruwein, označil za jednoho ze spiklenců, zapletených do intrik spojených s vpádem pasovských (Jireček 1868, 37). Syn hraběte ze Sulzu, bývalého prezidenta dvorské válečné rady a plukovníka pasovského vojska, o jehož podílu na oné neblahé epizodě ze závěru vlády Rudolfa II. se všeobecně vědělo i bec Tengnagelovy výpovědi, měl stěží motivaci k osobní mstě vůči Fruweinovi. Neměl však ani důvod mírnit své vojáky, kteří začali bohaté měšťanské sídlo živelně rabovat a nesmírně krutě ztýrali i samotného Martina Fruweina ve snaze přimět ho, aby jim vydal peníze a cennosti. Zámožný advokát, o rok dříve povýšený do rytířského stavu, uvyklý luxusu svých několika výstavných pražských domů a naprosto nepřipravený snášet jakékoli fyzické násilí, byl vojáky nejprve "neobyčejně a ukrutně" zbit, poté mu dali "celé lůno vypáliti" pochodněmi (Tieftrunk 1868, 383; Komenský 1902, 207). Po tomto zážitku "půl léta téměř nejtěžší bolesti snášeje, ani živ býti ani umříti nemohl", napsal o zmučeném stavovském politikovi Jan Amos Komenský, rekapitulující všechny hrůzy, které se udály jeho souvěrcům a celé "církvi české" (Komenský 1902, 207). O mnoho více než půl roku života ostatně už Martinovi Fruweinovi nezbývalo... 

Několik týdnů po strašlivé zkušenosti s rabujícími žoldnéři nicméně ještě zůstával v jednom domě se svými mučiteli. Na útěk z města obsazeného vojskem nemohl mít ani pomyšlení a cestovat kamkoli v jeho stavu by stejně nebylo reálné. Churavějící Fruwein, ošetřovaný pomocníkem jistého doktora Erasma, který docházel do jeho obydlí a převazoval mu rány, si vyžádal návštěvu bratrského kněze Adama Hartmanna. Mladý kazatel, který působil v nedaleké Betlémské kapli (Hejnic, Martínek 1966b, 207), poskytl bezprostřední svědectví o setkání se ztýraným Fruweinem. Nesnažil se jej vylíčit v duchu bratrské martyrologie jako legendárního hrdinu, nepodléhajícího tváří v tvář blížící se smrti pochybnostem o správnosti toho, co doposud konal. Právě naopak; psal o zmatcích, které zachvátily Fruweinovo nitro, o váhání, zda jeho celoživotní přesvědčení nebylo mylné, o nejistotě a pocitech viny vyjadřovaných tím silněji, oč rychleji se blížila chvíle, kdy se bude muset ze svých skutků zodpovídat před jinou než pozemskou spravedlností (Komenský 1902, 208). Chřadnoucí nebožák toužil po přítomnosti duchovního své církve tím úporněji, oč méně měl možností otevřeně s ním mluvit; Adam Hartmann později vzpomínal, jak se do pokoje s nemocným neustále trousili vojáci, záměrně zde překáželi a bránili svou dotěrnou přítomností rozhovorům, jimž Fruwein přikládal vpravdě osudovou důležitost.

Navzdory svému stavu byl Martin Fruwein stejně jako ostatní aktéři stavovské revolty, kteří včas neuprchli do bezpečí, zajat a 20. února 1621 odpoledne uvězněn ve staroměstské "špince" (Petráň 2004, 85). Musel být na toto nehostinné místo přenesen; s Adamem Hartmannem a pravděpodobně ani s jiným duchovním Jednoty bratrské se poté už nesetkal. Zatčeni a internováni na Pražském hradě a ve vězeních a na pražských radnicích byli nejen měšťané zapojení do povstání, ale i příslušníci rytířského a panského stavu. Počet zadržených měšťanů byl však jednoznačně nejvyšší, přestože mnozí z nich se provinili pouze tím, že v době povstání byli členy městských rad a komisí ustanovených stavovským direktoriem. Vyjímku potvrzující pravidlo představoval Martin Fruwein; věděli to všichni zatčení a věděl to především on sám. Už záhy se to mělo projevit ve výpovědích řady obviněných. Jeden z těch, který by se mohl stát další příslovečnou vyjímkou, však mezi nimi chyběl. Martinův bratr Benjamin prchl tajně z Prahy, když jej "na kolesách do houní zaobaleného" odvezl do bezpečí mimo hlavní město a poté i za hranice země jeden jeho známý (Tieftrunk 1870, 54). V Praze však zůstal jednací protokol stavovského direktoria; nelze jistě vyloučit, že písemnosti, jež potenciálně představovaly výbušný materiál v rukou vyšetřovatelů, neboť mohly dalekosáhle zkompromitovat zatčené a rozšířit seznam skutků jim přičítaných o četné další položky, prchající bývalý sekretář direktoria zkrátka nestihl zlikvidovat či odklidit na bezpečné místo. Už jeho současníci však tvrdili, že tyto dokumenty záměrně poskytl obžalobě, "aby sobě tudy a bratru svému staršímu Martinovi, již arrestem opatřenému milost ňákou při císaři a polehčení způsobil a objednal" (Tieftrunk 1870, 54). Dodnes není jasné, zda Benjamin Fruwein vskutku sledoval takový cíl (Petráň 2004, 95); lze však mít za nesporné, že prvním, koho by dotyčné materiály poškodily, byl právě jeho bratr. Je ovšem pravda, že chování Martina Fruweina za povstání bylo veřejně natolik známé, že jakékoli písemnosti mohly pouze znovu dokumentovat to, co se už vesměs vědělo z jiných zdrojů, a co ochotně vypovídali další obvinění ve snaze odvrátit pozornost vyšetřovatelů od sebe směrem k Fruweinovi. V dané chvíli Benjamin zachránil alespoň vlastní holý život, zatímco bratrovi pomoci nedokázal - ale jeho další osud nebyl tak beznadějný, jak by se mohlo v prvních měsících po Bílé hoře zdát. Někdejší sekretář stavovského direktoria byl sice v nepřítomnosti odsouzen ke ztrátě hrdla, cti i majetku, ale po několika letech pobytu v exilu se směl vrátit domů. Konvertoval ke katolictví a už roku 1626 byl prokurátorem české komory a za dalších dvanáct let dokonce místosudím českého království a císařským radou; dočkal se i částečné kompenzace zkonfiskovaného majetku (Bílek 1882, 106-109; Janáček 1984, 383). 

Jednoznačnost, s jakou se životní cesty Fruweinů rozešly, nepůsobí tak překvapivě, uvážíme-li, že podobně ostrá dělící linie rozťala v téže době mnoho rodin. Týkalo se to nejen měšťanského, ale hlavně šlechtického prostředí - současně v táboře vítězů i poražených se ocitli Lobkovicové, Slavatové, nebo Černínové. Martin Fruwein, internovaný nejprve ve vězení na Staroměstské radnici a později - 29. března - převezený na Pražský hrad, mohl mít o bratrově osudu nanejvýš kusé zprávy. Chtě nechtě se však musel soustředit na svou vlastní situaci, neboť v týž den započal proces; vězni všech tří stavů shromáždění na Pražském hradě v bezprostřední blízkosti české kanceláře, z jejíchž oken někteří z nich o necelé tři roky dříve svrhli císařské místodržící, vyslechli obvinění ze zločinu urážky majestátu. Sdělení závažného obvinění, jež samo o sobě naznačovalo děsivou pointu v podobě hrdelních trestů, odstartovalo sérii výslechů (Petráň 2004, 95-101). Uvěznění měšťané byli od této chvíle drženi spolu se šlechtici na Pražském hradě, protože by bylo krajně nepraktické vozit je k výslechům z radničních vězení. Martin Fruwein společně s dalšími skončil v Bílé věži. Byli však internováni odděleně, aby se nemohli domlouvat, jak budou vypovídat, a každého z nich hlídala stráž (Tieftrunk 1870, 55). Z desítek výslechových protokolů se jich do dnešních dnů dochovalo pouze šest; Fruweinův je mezi nimi (fruwein 1621). Každý z obviněných musel odpovědět na 236 otázek; přihlédneme-li k obsahu šesti dochovaných protokolů, je zjevné, že každý z vyslýchaných volil jinou strategii - přirozeně takovou, která odpovídala jeho naturelu, odhadu situace, ale i aktuálnímu psychickému a fyzickému rozpoložení. Nejzřetelněji je to patrné právě v případě Martina Fruweina (Macháček 1908, 208). Někdejší energický advokát, brilantní řečník a zdatný stylista, který se mluvením, ale také koncipováním a finalizováním textů zásadní závažnosti - řečeno bez nadsázky - živil, rezignovaně doznával vše, co mu bylo kladeno za vinu. Nepokoušel se s vyslýchajícími polemizovat ani bagatelizovat své činy během povstání; jednoznačně popřel pouze skutky, s kterými neměl nic společného, kupříkladu účast na defenestraci. Krutá fyzická bolest a zranění, jež mu způsibili Sulzovi vojáci, si zjevně vybíraly svou daň a poznamenávaly stále více i jeho psychiku; jako by se zlomený vězeň těšil, až jeho utrpení skončí.

Dlužno podotknout, že při výslechu Fruweina ani jeho druhů nebylo použito mučení; on sám vypovídal 6. dubna, a protože se odpovědím ani na nepříjemné otázky nevyhýbal, dalo se předpokládat, že martýrium spojené s výslechem pro něj tím definitivně skončilo. Z Vídně však přišel pokyn opakovaně vyslechnout nejen jeho, ale také další vězně. Nikoli náhodou byli mezi vytipovanými adepty na nový výslech, jež měl být v případě potřeby tentokrát zostřen použitím mučidel, také kupříkladu Jáchym Ondřej Šlik nebo Jan Jesenius - tedy lidé, kteří se podobně jako Martin Fruwein angažovali během povstání i jako diplomaté hledající pro věc stavů podporu v cizině. Vídeňský dvůr totiž přednostně zajímaly právě zahraniční kontakty vzbouřenců; jejich domácí aktivity už byly zmapovány dostatečně (Petráň 2004, 101). Pokud jde o Martina Fruweina, bylo o jeho osudu v této době již rozhodnuto. Soudní tribunál pod předsednictvím knížete Karla z Lichtenštejna zaslal do Vídně návrhy rozsudků natřikrát - tak, jak postupovaly výslechy - a ortel nad Fruweinem byl doručen zpět do Prahy ještě před tím, než se přikročilo k opakovanému zostřenému výslechu. Stavovský politik se dočkal stejného rozsudku jako rektor pražské univerzity Jan Jessenius. Nejprve mu měl být vyříznut jazyk, poté měl být sťat a nakonec rozčtvrcen (Petráň 2004, 247). 

Vyříznutí jazyka - trest pro člověka, který se právě jeho prostřednictvím, totiž řečmi pronášenými v zájmu vzbouřenců doma i v zahraničí - provinil nejvýce, by bylo v kontextu symbolického myšlení raného novověku plně srozumitelné i negramotným divákům přihlížejícím popravě (Dulmen 2001, 116-135). Není zřejmé, zda se Martin Fruwein o již schváleném ortelu dozvěděl; nepochybně však věděl, že jej dva měsíce po prvním výslechu čeká opakované předstoupení před vyslýchající. Dne 6. června vypovídal na mučidlech měšťan Fridrich Georg; Martin Fruwein měl přijít na řadu následující den. O Georgově zostřeném výslechu pravděpodobně věděl - vždyť mučírna byla přímo v přízemí Bílé věže, kde byl vězněn. Možná si vzpomněl na výslech Františka Gansneba Tengnagela z Kampu, který se o deset let dříve odehrával nedaleko odtud - ve věži Daliborce - a jemuž byl Fruwein jako člen komise vyšetřující okolnosti vpádu pasovských přítomen. Těžko říci, s jakými pocity tehdy přihlížel mučení člověka, který - přemožen krutou bolestí - přiznával prakticky vše. Snad se mu ona drastická zkušenost vracela ve vzpomínkách - jeho sklon bilancovat dosavadní život a přemítat nad správností dosavadního směřování, jehož si povšiml o několik měsíců dříve bratrský kněz Adam Hartmann, by tomu nasvědčoval. Možná se naopak snažil nepříjemný zážitek vytěsnit ze své mysli, zcela jistě však měl v živé paměti hrůzy, které zakusil on sám ve vlastním domě, a jejichž následky nyní ochromovaly nejen jeho tělo.

Ve stejný den, kdy byl zmíněný Fridrich Georg odvezen do mučírny, navštívila Martina Fruweina ve vězení manželka. Později opakovaně vzpomínala na skleslost a rezignaci, která jejího chotě již zcela ovládla (Komenský 1902, 209). Fruweinovo rozpoložení nepochybně zhoršovaly časté návštěvy katolických duchovních, jimž se z posledních sil snažil oponovat svými - jakkoli chabými - prostředky; jeho žena si povšimla bratrského kancionálu ležícího na stole. Vyčerpaný vězeň ji požádal, aby našla nějakou vhodnou pasáž, ale poté, co knihou chvíli neúspěšně listovala, se kancionálu chopil sám, vybral píseň Stvořitele svého ctěme a zazpíval manželce text, v němž se s až děsivým naturalismem prolínaly obrazy fyzické bolesti a duševních muk: "Ach, co tak přehrozně křičíš / nad svým potřením, a úpíš? / Rána tvá nezhojitelná, / neníť tobě kdo spomoha. / Jáť ránu tvou uvázati, / sám chci neduh tvůj zhojiti, / však kázně s tebe nesejmu, / až tě zas k zdraví přivedu. / Těš se tomu duše věrná, / hříchu i býdy čitelná, / věrnýť jest jen, jenž zaslíbil, / což částkou již i naplnil. / Uvázal na tu tvou ránu / mast života připravenou, / syna svého v umučení, / vzkříšeného v zvelebení. / Tenť tě dokonce uzdraví, / když tě vzkřísí a oslaví, / odejme pláč a kvílení, / a dá věčné utěšení. / Jenž vidíš naše zkažení, / a dals tak dobrou naději, / rač nás v tom osvěcovati, / dejš nám hřích náš vždy víc znáti. / Abychom se vždy kořili, / té tvé milosti užili, / zbaviž mrtvosti svědomí, / v duchu hříchů nevážení. / Dejž, ať nad nimi kvílíme, / dokudž k zdraví nepřijdeme, / prázdni jsme světských veselí, ty buď naše utěšení. Amen" (Komenský 1902, 209-210).

Fruweinova choť později vyprávěla, že její manžel při zpěvu této písně plakal. Snad i ona tušila, že ho vidí naposledy. Den poté (7. června 1621) po čtvrté hodině odpoledne přišel pro Martina Fruweina správce vězení, aby ho odvedl k výslechu. Fruwein ležel v posteli a zřejmě působil smířeně se svým osudem, neboť správce opět odešel, aby informoval komisi, že se vězeň brzy dostaví. Ten vstal, oblékl se a vyšel ze dveří, které střežil jeden z vojáků hlídající uvězněné. Když Fruwein prošel kolem něho a zamířil na záchod, nepojal voják sebemenší podezření. Nepostřehl, že vězeň vzápětí proklouzl ze záchodu na schodiště vedoucí do podkroví Bílé věže. Dymníkem ve střeše se protáhl ven a vzápětí dopadl na dno Jeleního příkopu (Tieftrunk 1870, 82; Petráň 2004, 101).

Hluk způsobený padajícími střešními prejzy, které strhl s sebou, okamžitě upoutal pozornost vojáka, který až nyní zaznamenal, že vězeň využil jeho nepozornosti a nyní leží mrtev v úpatí Bílé věže. O události byli obratem informováni nejen členové komise, kteří v mučírně čekali, až Martin Fruwein přijde k výslechu, ale vzápětí i předseda soudního tribunálu kníže Karel z Lichtenštejna. Ten po rychlé poradě s dalšími soudci rozhodl, že rozsudek, císařem již potvrzený, bude vykonán na Fruweinově mrtvém těle. V kontextu raně novověkého myšlení takový postup nepostrádal logiku; tribunál se zkrátka rozhodl nekompromisně demonstrovat před domácí i zahraniční veřejností, že ani mrtvý rebel nemůže a nesmí uniknout vynesenému trestu. Lichtenštejnova reakce však zároveň odrážela rozčarování, které Fruwein svým činem v katolických kruzích vyvolal; blížící se exekuce, koncipovaná jako do detailu promyšlené divadelní představení, utrpěla první trhlinu.

Mrtvé tělo Martina Fruweina leželo v Jelením příkopu ještě celý následující den a noc. Teprve nad ránem 9. června 1621 přelezli pacholci kata Jana Mydláře zeď mezi císařskou zahradou a Jelením příkopem, Fruweinovy ostatky dali do pytle a vlekli je po zemi až k místu, kde je bylo možné přehodit přes zeď. Poté je na připraveném voze odvezli Bruskou branou na Bílou horu. "Tu vzavše je z vozu na zemi, nejdříve odťali hlavu od těla, potom tělo rozsekali na čtyry čtvrtě, střeva pak jeho i jiné všecky droby ven z něho vykydvše, tu na témž místě je zakopali, a čtvrt těla první také tu při té hrobce na kůl vstrčivše, silně a hluboku do země postavili..." (Tieftrunk 1870, 83). Také další tři části rozčtvrceného Fruweinova těla nabodli katovi pacholci na kůly a vystavili je za hradbami města poblíž tří dalších pražských bran. Do čtyř světových stran tak byla symbolicky zprostředkována zvěst o osudu muže, který ani sebevraždou neunikl potupě z katových rukou. Uťatá hlava Martina Fruweina byla vystavena na šibenici na dnešním Václavském náměstí, tehdejším Koňském trhu, "ufasovavše ji železy dobře, aby spadnouti aneb v noci od někoho sňata býti nemohla, postavili a přibili" (Tieftrunk 1870, 83).

Hrůza, která ochromila Pražany konfrontované s okázalým veřejným zostuzením ostatků proslulého advokáta a vlivného stavovského politika, s jehož tělem se nyní zacházelo stejně jako s těly těch nejodpornějších zločinců, už předjímala neodvratně se blížící makabrózní divadlo staroměstské exekuce. Dalo by se předpokládat, že Fruweinův trpký osud bude zcela zastíněn okázalou popravou sedmadvaceti představitelů odboje, avšak nestalo se tak. Současníci diskutovali o jeho skonu a citlivě vnímali i znevažující způsob, jakým bylo naloženo s jeho mrtvým tělem. S velkým rozhořčením komentoval jeho konec hned roku 1621 exulant Pavel Ješín z Bezdězí, který v něm viděl "muže nadaného od přírody s úžasnými schopnostmi duševními, proslulého výmluvností, pokud žil, a kdyby tomu závist nebránila, jistě předního muže ve státě" (Hrdina 1938, 34). Ve snaze vyzdvihnout Fruweinovy státnické schopnosti o něm mluvil jako o "českém Periklovi" a tvrdil, že zbědovaný nešťastník byl k sebevraždě dohnán dílem proto, aby se udělalo "něco pro radost zhoubcům zemským, svrženým před tím z vysokého místa", dílem proto, že "byla obava z posledních slov českého Perikla, svobodných a silných. Kdyby se byla rozšířila mezi lid, byla by bývala hanbou pro Tyrana, Fruweinovi by však učinila smrt záviděníhodnou. I dostal rozkaz, že si má tajně vzíti život..." (Hrdina 1938, 35). Symbolické myšlení raného novověku, chápající Fruweinovu sebevraždu skokem ze střešního okna Bílé věže jako zrzadlový obraz svržení místodržících z oken české kanceláře, se zde rozvinulo v plné síle; spekulace o strachu soudů z Fruweinova možného brilantního proslovu před popravou však už patří do říše autorovy fantazie a účelově budované bratrské martyrologie. Je zřejmé, že ani kdyby měl Pavel Ješín podrobné informace, v jak hrozném stavu byl Fruwein v posledních měsících a týdnech života, jistě by mu to nezabránilo v utváření mýtu, který začínal žít i díky němu vlastním životem.

Byl to právě Pavel Ješín z Bezdězí, mimo jiné i vydavatel Dalimilovy kroniky a člověk s velkým citem pro historický kontext událostí, kdo Martina Fruweina bez rozpaků přiřadil po bok jeho ideových a politických souputníků, popravených ovšem až 21. června 1621 (Hejnic, Martínek 1966b, 444-446). Fruweinovu památku uctil i jinak - roku 1623 ji připomněl v předmluvě k dílu z pera Caspara Dornavia, rovněž exulanta, který oslavil ctnosti všech popravených latinskými verši (Hejnic, Martínek 1966b, 65). V exulantských kruzích vzpomínky na čelného stavovského politika rozhodně nevyhasínaly; svědčí o tom rekapitulace názorů na jeho konec, který shrnul Pavel Skála ze Zhoře. Dohady o tom, co a proč se onoho 7. června 1621 v Bílé věži odehrálo, oscilovaly od nezdařeného pokusu o útěk až po sebevraždu, ovšem spáchanou v pomatení smyslů, jež mělo být důsledkem nesmírné fyzické bolesti, kterou Fruwein zakusil při mučení i v důsledku takto utrpěných nehojících se zranění (Tieftrunk 1870, 83). Dodejme, že právě pomatení smyslů fungovalo ještě dlouhá desetiletí poté jako jediné možné ospravedlnění sebevraždy, jež byla jinak z náboženského hlediska vnímána jako hřích, z právního hlediska jako zločin; k jejímu přesunu z hájemství kněží a soudců do pole působnosti lékařů měla vést ještě velmi dlouhá cesta.

Varianta, že by se Martin Fruwein pokusil protáhnout dymníkem ve střeše s úmyslem utéci z vězení, je krajně nereálná. Pražský hrad i celé hlavní město bylo doslova obšancováno vojáky a fyzicky zničený muž, jehož ještě koncem února museli nosit a který nyní chodil zřejmě jen s velkými obtížemi, by neměl nejmenší naději na úspěch. Možnost, že by jednal v pomatení smyslů - ať už ve snaze utéci, kdy by nedokázal odhadnout své možnosti, anebo ve snaze skoncovat se všemi útrapami - naproti tomu nekoresponduje s jeho počínáním v posledních měsících života, tím méně pak s tím, jak se choval den před smrtí při posledním setkání s manželkou. Při rozhovorech s betlémským kazatelem Adamem Hartmannem sice pochyboval, zda se ve svém celoživotním usilování nemýlil a zda nenese podíl viny na tom, že podobně jako on sám mohlo zbloudit "mnoho tisíc nevinných duší", avšak bilancování předchozího života, jakkoli bolestné a trýznivé, svědčí o hledání předsmrtného smíření, ne o počínajícím šílenství. Rovněž způsob, jakým Fruwein odpovídal na otázky při výslechu, je spíše dokladem únavy, rezignace a naprosté ztráty životní energie než psychické lability. Píseň, kterou si vybral v bratrském kancionálu a kterou při posledním setkání zpíval své ženě jakoby na rozloučenou, pak lze právem vnímat jako jednoznačné poselství - i sebestrašnější bolest, lhostejno zda tělesná či duševní, jednoho dne pomine a po ní už bude následovat jen "věčné utěšení". 

Možnost, že by se Martin Fruwein zabil na něčí "rozkaz", jak tvrdil Pavel Ješín z Bezdězí, je z pohledu hluboce věřícího křesťana, kterým nepochybně byl, sotva představitelná. Impulz k tomu, aby si sám sáhl na život, musel být silnější než pouhý pokyn zvenčí. Nezdá se ani pravděpodobné, že by šlo o fingovanou sebevraždu, motivovanou strachem z toho, že by Fruwein při plánovaném výslechu provázeném torturou vypověděl něco, co by mohlo kompromitovat i jiné osoby než jen vůdce stavovského odboje. Fruweinova angažovanost v protihabsburské věci byla tak jednoznačná, že i jeho kontakty se zástupci opačného tábora byly dostatečně známy - vzpomeňme jen, jak to dopadlo, když ho krátce před defenestrací oslovil sám Vilém Slavata. Jako jediné přesvědčivé vysvětlení jeho konce se tak nabízí bilanční sebevražda. 

Takový konec byl vnímán jako důstojné řešení zdánlivě neřešitelných životních situací už od antiky. Když se Martinu Fruweinovi jeho vzdělanější přátelé kdysi vysmáli kvůli nedostatečné znalosti latiny, měl zcela jistě povědomí o etických hodnotách starověkého světa, k nimž patřilo i právo na důstojný život - a je-li nedosažitelné, pak právo na důstojnou smrt. Muž, který se prakticky po celý život pohyboval mezi vzdělanci a který jako defenzor přicházel do styku s intelektuály z pražských univerzitních kruhů, nepochybně znal také toto - morálně přijatelné a eticky dokonce žádoucí - pojetí sebevraždy. Avšak ani v kontextu křesťanského myšlení se nemusela sebevražda vždy jevit jako akt jednoznačně odsouzeníhodný. Někdejší betlémský kazatel Adam Hartmann později při vzpomínkách na Fruweina nabídl poměrně radikální interpretaci textů církevních otců, zvláště svatého Amrože a svatého Augustina, a neopomněl zdůraznit, že takový výklad by měl být závazný také pro katolíky. Připomínal osudy křesťanských mučedníků, kteří si sami sáhli na život, aby unikli útrapám z rukou bezbožných mučitelů; našel dokonce i konkrétní příklad stejného způsobu sebevraždy, jakou zvolil Martin Fruwein, jemuž podle Hartmannova nejupřímnějšího přesvědčení "koruna mučedlnictví odepřena býti nemůže": "Mnozí pak prvé než jímáni byli a do rukou úkladníků svých přišli, aby těch trápení nezakusili, s nejvyšších podlah domů po hlavě dolů sebou metali, a tak volili raději smrt dobrovolně podstoupiti, než-li se do rukou bezbožných, aby s nimi podlé libosti své ukrutně zacházeli, jako v loupež dostati" (Komenský 1902, 210-211).

Jakkoli byla kdysi brilantní mysl Martina Fruweina oslabena útrapami těla po přestálém utrpení, způsob, jakým vypovídal při prvním výslechu, jasně dokládá, že si uvědomoval bezvýchodnost své pozice. Nešlo o skleslost člověka, který ztratil veškerou naději, ale daleko spíše o realistické vyhodnocení vyhlídek, které byly zcela beznadějné. Bystrý analytický mozek, který v minulosti mnohokrát kriticky posoudil situaci, Fruweina pravděpodobně nezklamal ani tentokrát - ale nenabídl už nic, co by opravňovalo k sebemenšímu optimismu. Pokud navíc Martin Fruwein uvažoval podobným směrem, jaký s odstupem času naznačil Adam Hartmann - či pokud dokonce s tímto bratrským duchovním o přijatelnosti sebevraždy pro křesťana ocitnuvšího se ve zcela extrémní situaci přímo mluvil - je vysoce pravděpodobné, že smrt nalezenou na dně Jeleního příkopu pochopil nejen jako vysvobození, ale i jako jediné důstojné východisko ze zdánlivě neřešitelné situace. Vyhnul se tak mučení, při němž by pravděpodobně - jak měl možnost osobně poznat o deset let dříve, kdy tortuře jiného člověka přihlížel - ztratil poslední zbytky důstojnosti a vypověděl by patrně i věci, které neměly s realitou nic společného. Sebevražda se tak paradoxně jevila jako jediný způsob, jak uniknout dalšímu nelidskému týrání, zachovat si tvář a osobnostní integritu a jak neposkvrnit svou památku tím, že by pod tlakem fyzických útrap vypovídal nepravdu. Předešel tak i jisté smrti na popravišti, jejíž krutost by jen znásobila tělesná muka; vědomí, že by umíral po boku mnoha svých celoživotních ideových a politických souputníků, mu zřejmě skýtalo jen malou úlevu. Je svým způsobem paradoxní, že možná nejpřesněji vystihl Fruweinovy pohnutky kníže Karel z Lichtenštejna, který o něm napsal, že se zabil "ze zoufalství a strachu před trestem" (Petráň 2004, 102).

Bez ohledu na způsob skonu se Martinu Fruweinovi nevyhnuly konfiskace majetku, které dolehly na všechny účastníky stavovského odboje. Je překvapivé, jak málo jeho nemovitý majetek vzrostl během povstání; dřívější bohatství v podobě vinic a výstavných pražských domů rozšířil prakticky jen o jediný statek v Polabí, který byl za povstání zkonfiskován místní církevní vrchnosti. Fruwein ho koupil v červnu 1620 a stanovenou cenu plně uhradil; nyní se statek vrátil původnímu držiteli, totiž litoměřickému děkanství a probožství (Bílek 1882, 111). Veškerý další dříve již nabytý Fruweinův movitý i nemovitý majetek propadl konfiskaci a byl rozprodán novým majitelům; jedinou vyjímku tvořil dům na Novém Městě pražském, který byl postoupen jeho dcerám Evě a Magdaléně. Fruweinova vdova si směla ponechat zlaté a stříbrné klenoty, které jí manžel připsal ještě před povstáním, a hotovost ve výši věna, s nímž kdysi vstoupila do manželství. Skutečnost, jak nepatrně se Fruwein obohatil během odboje, kdy jiní vlivní stavovští politici houfně skupovali zejména zabavený církevní majetek, zajímavě dokresluje jeho osobnostní založení a dokládá nezištnost a upřímnost, s níž věřil ve smysl svého angažmá za povstání.

V jednom ohledu však Martin Fruwein už dlouho před smrtí pomýšlel na nákladnou a drahou sebeprezentaci, hodnou bohatého pražského patricije. Přál si být pohřben v dnes již zaniklém kostele svatého Benedikta a v tomto smyslu už v roce 1610 podnikl patřičná - a finančně náročná - opatření (Winter 1890, 457). Krutý závěr jeho života však neméně krutě poznamenal i zacházení s jeho ostatky. Byl to nakonec kat Jan Mydlář, který vystavil - společně s rekapitulací nákladů na celou staroměstskou exekuci - také poslední účet pro někdejšího stavovského politika. "...obzvláště za uklizení zlé paměti Martina Fruweina 60 kop a na čeleď 4 kopy míšeňské spravedlivě zaslouženo jest," napsal v rozsáhlé bilanci určené pro knížete Karla z Lichtenštejna (Petráň 2004, 10). Pointa za životním příběhem jednoho ze společensky nejexponovanějších a politicky nejaktivnějších mužů předbělohorské doby se tak zredukovala na likvidaci jeho zuboženého těla.

 

Epilog

"Pražská technická správa komunikací je prolezlá

 habsburskými přisluhovači!"

 Komentář z diskuse k článku

"Na staroměstském náměstí je 28. kříž, přidala ho skupina Ztohoven",

 reagující na uvedení náměstí do původního stavu, 23. 6. 2011 (sfo 2011)

Fruweinova památka dopadla stejně jako jeho ostatky - byla spolehlivě uklizena dalších bezmála čtyři sta let. Životní příběh mimořádně schopného a výřečného advokáta, defenzora a člena tří direktorských vlád samozřejmě znali historici specializující se na raně novověké dějiny, i pro ně však zůstával jen jedním z mnoha - jakkoli pozoruhodných - aktérů doby plné zvratů a dramat zdánlivě zásadnějších, než jaká přinášel život stavovského předáka vzešlého z měšťanských vrstev, a to tím spíše, že obraz jeho osudů poskládaný z izolovaných střípků pramenných svědectví vyznívá spíše jako nespojitá mozaika, nikoli souvislá biografie (Kobrová 2006). Osobitý pokus vytrhnout jméno Martina Fruweina z temnoty zapomnění - a zprostředkovat povědomí o jeho existenci i širším vrstvám než jen hrstce odborníků - přišel až v červnu roku 2011 v podobě akce členů umělecké skupiny Ztohoven. Nenápadná skupinka mužů v montérkách zdánlivě opravujících pražskou dlažbu na Staroměstském náměstí nikoho z kolemjdoucích nezaujala; když však skončila svou práci, skvěl se vedle tradičních sedmadvaceti křížů upomínajících na oběti dávné exekuce kříž osmadvacátý. Ničeho si nevšimli ani účastníci pietního shromáždění, které obvyklým způsobem připomnělo památku ortelovaných; snad jen poukazování na "kulaté" - třístédevadesáté - výročí popravy odlišovalo tuto komemoraci od těch, jež jí předcházely. Teprve vyjádření členů Ztohoven a následný ohlas v médiích vyvolal poprask, který byl sice krátký, ale také nečekaně prudký a vyhrocený - a především jasně doložil, že myšlenka zpochybňování zdánlivě jednou provždy daných pravd padla na úrodnou půdu.

"Ten kříž je především symbol, který nám otevírá řadu významů... Nám se zase líbí pomníky, které lidi baví a něco jim dávají, nejsou jen monologické, ale umožňují dialog, či různé druhy interpretace. Proto jsme lidem dali tenhle kříž, třeba se zamyslí nad pomníkama, které jsou kolem nich a třeba tu budeme mít za chvíli nové pomníky, zábavnější a smysluplnější. A třeba se stane něco, co ani nemůžeme očekávat," konstatoval Jan Taar, člen skupiny Ztohoven (red 2011). Případu se obratem chopila média a dala prostor účastníkům pietního aktu, který na náměstí 21. června 2011 proběhl, zástupcům Prahy i několika historikům. Právě posledně zmínění se v názoru na osmadvacátý kříž neshodli - jejich reakce oscilovaly od jednoznačně kladných až po odmítavé, odsuzující řazení Martina Fruweina po bok obětí staroměstské exekuce jako manipulaci s dějinami (bru 2011). V zásadě vstřícně se k tehdejší události postavil tehdejší primátor Prahy Bohuslav Svoboda: "Budu to konzultovat s našimi experty, a pokud to vyhodnotí jako významné, tak mi ten kříž v zásadě nebude vadit," vyslovil svůj soukromý názor a dodal: "Pokud jde o věci historického významu, tak u nich podle mého soudu nevadí, že vzniknou happeningem" (sfo 2011). Ve zcela opačném duchu však zareagoval mluvčí Technické správy komunikací Tomáš Mrázek: "Jedná se o zásah do dlažby chodníku, který nikdo nepovolil. Dlažbu uvedeme do původního stavu. Podle vyčíslené škody pak zvážíme podání trestního oznámení," sdělil pro iDNES.cz (sfo 2011). Rychlost, s jakou správa komunikací zareagovala, byla vskutku nečekaná - už 24. června 2011 byl osmadvacátý kříž z dlažby Staroměstského náměstí odstraněn.

Diskuse v médiích a zvláště na sociálních sítích však pokračovala dál a tím bouřlivěji, oč necitlivěji se k celé věci činovník placený z daní Pražanů postavil. Umělecký akt, pojatý jako intervence ve veřejném prostoru, zjevně ťal do živého - a stavidla lidové tvořivosti se naplno otevřela. Debatující historické téma aktualizovali ve vazbě na současnou politiku ("Na Staroměstském náměstí bych si přál vidět kříže i za popravené ministry dnešní vlády"), i na témata z moderních dějin ("Raději skousnu 28. kříž na Staroměstském náměstí, než oslavovat vrahy bratry Mašíny..."), přeli se o konfesijní příslušnost a o národnost popravených ("Podle čeho soudíte, že ti správní Češi byli protestanti a katolíci kolaborovali s Němci? Víte vůbec, že většina Němců byli protestanti?") či poukazovali na některé dějinné konstanty ("Čeští stavové připomínali náš parlament. Nikdy se na ničem pořádně nedohodli a hleděli každý jen na vlastní prospěch"). Martin Fruwein a jeho osud se z diskusí spíše vytrácel, pozornost k němu - a tím i k aktu, který debatu odstartoval - se paradoxně výrazněji znovu stočila až ve chvíli, kdy byl kříž zpřítomňující jeho památku z dlažby odstraněn. "Ten kříž je symbolem všech lidí, kteří bývají historicky opomenuti, většinou z nějakých politických důvodů," vyjádřil se již dříve Jan Taar (Faltýnek 2011). Jako by tím bezděky předjímal, jak nekonečně dlouhá a těžká bývá cesta z hlubin zapomnění...

Navzdory rychlému odeznění celé akce i navzdory trapnému zakončení, o něž se s jindy nevídanou rychlostí postarala Technická správa komunikací, splnilo dlaždičské extempore skupiny Ztohoven svůj účel. Otevřelo totiž otázky, jejichž aktuálnost nepomíjí. Jsou dějiny jednou provždy uzavřeným příběhem, anebo je lze nově nasvěcovat a interpretovat právě kladením neobvyklých a mnohdy velmi znepokojivých otázek? Má být plejáda osobností, k nimž se každé společenství vztahuje a které si připomíná jako hodné úcty a vzpomínání, jednou provždy uzavřenou množinou osudů? Spočívá skutečně úloha osobnosti v dějinách přednostně ve schopnosti stát za svým přesvědčením za všech okolností až do trpkého konce? Máme si připomínat ty, kteří měli prokazatelně strach - kupříkladu z kruté fyzické bolesti? Máme si připomínat sebevrahy?

Jitřivost těchto otázek ještě vynikne, opustíme-li obecnou rovinu a vezmeme-li v potaz konkrétní paralely s minulostí relativně nedávnou. Upřeme-li stavovskému politikovi, který se sebevraždou vyhnul mučení a neodvratné smrti na popravišti, právo být připomínán spolu s jeho ideovými souputníky, kteří vytrvali až do pochmurného konce, budeme stejně striktní například i v případě výsadkářů ze skupiny Anthropoid, kteří roku 1942 v kostelní kryptě rovněž zpáchali sebevraždu?

Pantheon obětí staroměstské exekuce je tradičně prezentován jako společenství hrdinů, kteří za své přesvědčení - jakkoli dnes většinové společnosti už nesrozumitelné - položili život. Mnozí z nich přitom dokonali na popravišti jen proto, že nenašli dostatečně vlivné přímluvce; podíl zejména řady měšťanů na povstání byl zcela okrajový a bez nadsázky je můžeme vnímat jako obětní beránky nedobrovolně snímající hříchy lidí mnohem vlivnějších. Martin Fruwein, ač vzešlý z měšťanských vrstev, mezi tyto bezděčné hrdiny nepatřil. Byl jednou z vůdčích osobností odboje, byl však také univerzálním politikem, který dokázal stejně dobře vystupovat na veřejnosti, jednat v kuloárech i podnikat diplomatické mise. Pád ze společenského i kariérního vrcholu, konfrontace s nelidským mučením a vyhlídka na smrt z rukou kata před ním otevřela cestu, která končila na dně Jeleního příkopu. Tím, že po ní vykročil, sice projevil poslední zbytek individuální svobodné vůle, ale zároveň sám sebe odloučil od sedmadvaceti ortelovaných ze Staroměstského náměstí a odebral se do hlubin společenského zapomnění.

Sebevražda jako východisko z neřešitelné situace může být jistě vnímána v nejrůznějších kulturních, civilizačních a náboženských kontextech jako krajně problematický krok. Adam Hartmann, duchovní jeho vlastní církve, však Martinu Fruweinovi alespoň zpětně rozhřešení dal. Politická reprezentace města, kde prožil většinu života a kde i skonal, se o možnost komemorace dějin pobělohorské doby jako dynamického organismu se vztahem k současnosti připravila vlastní laxností a lhostejností.

 

Zdroj: Ústav českých dějin Filozofické fakulty UK. 

Text:  doc. Mgr. Marie Šedivá Koldinská, Ph.D., 2020 (text v původním znění, bez úprav).

Text zveřejněn se souhlasem autorky.

Stránku připravil:  Jan Kolář, bývalý kronikář obce, 2020.