Horní menu

STŘEDOVĚKÉ TVRZIŠTĚ

GPS SOUŘADNICE: 49.2561775N, 14.7974833E

tvrziste-1[2].jpg

Snímek: Václav Jelínek, 2016.

Vznik tvrze - asi polovina 14. století

O existenci středověkého tvrziště v Mezné u Soběslavi toho v minulosti mnoho napsáno nebylo, mne však toto místo, pro naši obec tak historicky významné a mnohými místními tak nedoceněné, vždy velmi zajímalo. Samozřejmě dávno před tím, než mi bylo svěřeno pečovat o mezenskou kroniku.

Důležitým mezníkem v získávání informací o tomto památném místě je určitě rok 2000, kdy historik a archivář PhDr. Jiří Úlovec se svými spolupracovníky R. Teclem a H. Klímovou provedli terénní průzkum vsi a tvrziště - na základě tohoto průzkumu poté PhDr. Úlovec napsal článek, popisující nejen samotné tvrziště, ale i obec a její historii.

PhDr. Úlovec v článku např. uvádí:

"Jelikoš písemné prameny přínášejí jen nemnoho zpráv o podobě tvrze, daleko významnějším pro zisk důležitých poznatků se ukázal být až zběžný terénní průzkum vsi. Bylo tomu i přesto, že nejnovější literatura bývalou tvrz lokalizovat neuměla, přestože se o existenci jejích zbytků zmiňuje roku 1982 např. V.Huml."

O tom, jak historicky cenné je toto místo, svědčí závěr článku PhDr. Úlovce:

"O stavební podobě a životě tvrze, tedy především přesnější době založení a zániku, nám toho řekne podstatně více teprve budoucí archeologický průzkum, ovšem již dnes můžeme říci, že Mezná patří k nejvýznamnějším památkám tohoto druhu na Táborsku..."

Článek J. Úlovce níže předkládám v plném znění a se souhlasem autora.

J. Kolář, kronikář obce Mezná.

TVRZIŠTĚ V MEZNÉ

PhDr. Jiří Úlovec

Vesnice Mezná se rozkládá přibližně 6 kilometrů východně od Soběslavi v táborském okrese. Její jméno, které je v Čechách poměrně časté, mělo původně tvar mužského rodu Mezný. Vzniklo z adjektiva mezný, vzniklého příponou od slova mez, takže zřejmě označovalo ves založenou na hranici - mezi.

Značné množství vsí stejného nebo obdobného jména přináší potíže zejména při výkladu jejich historického vývoje. Těžkost způsobuje především ves Mezná, ležící jen 9 kilometrů jižně od Pelhřimova. Důkazem toho jsou příslušné stati o dějinách obou míst v posledním díle zpracovávajícím souborně jihočeské hrady, zámky a tvrze z roku 1986, v němž jsou historické údaje navzájem zaměněny.

Výše zmíněné konstatování se plně projevuje již při snaze o výklad nejstarší zmínky o vsi. Mezi historiky totiž převládl názor, že obě zmíněné vesnice tvořily již v polovině 14. století centrum šlechtického zboží. Když byla dne 4.března 1362 vyhotovena listina, kterou Fridrich ze Lhoty prodal Rožmberkům vsi Lhotu a Alberov s příslušenstvím, mezi svědky jsou na ní uvedeni rovněž Gotfried z Mezného s Bohuňkem z Mezného. Zatímco A. Profous spojuje zprávu se vsí Mezná u Pelhřimova, A. Sedláček se domnívá, že patří k naší vsi u Soběslavi. Protože výše zmíněné vsi koupené Rožmberky leží poblíž Černovic u Pacova, je sice pravděpodobnější, že tato zpráva by se mohla pojit s Meznou u Pelhřimova, vzdálenou od Černovic asi 18 kilometrů, ovšem dosud nebyla brána v potaz závažná skutečnost. Mezná u Pelhřimova totiž nikdy netvořila centrum samostatného zboží, neboť jak bude dále ukázáno, opačný názor některých historiků je mylný. Tato ves naopak tvořila stálou součást božejovského zboží, jako tomu bylo např. roku 1386 a jak to přesvědčivě dokázaly jiné výzkumy.

Z výše uvedených důvodů spojujeme zprávu z roku 1362 se vsí Mezná u Soběslavi. Kdo však držel ves po Gottfriedovi a Bohuňkovi, bohužel nevíme. Další nepřímá zpráva o vsi pochází z roku 1385, kdy je připomínán Jan z Mezné. Již A. Sedláček ztotožnil jeho osobu se Zoubkem ze Samosol, píšícím se po stejnojmenné vsi ležící poblíž Pluhova Žďáru a připomínaným několikrát v závěru 14. století ve službách Rožmberků. V listině ze 16.října 1385, kterou byl přiznán dluh Zdence, vdově po Mikšovi z Nedvědic, je jedním z ručitelů novohradského faráře Vítka uveden "Zubko de Samosol" - Jan ze Samosol. Přivěšená pečeť však byla kolem erbu s červem opatřena opisem "sign. iohannis mesne", což jasně dokazuje Janův vztah k Mezné. Týž Jan řečený Sulek ze Samosol je jmenován v listině papeže Bonifáce IX. ze 16.září 1390, kterou obdrželo několik českých šlechticů odpustky. Jan tehdy zastával významnou funkci purkrabího rožmberského hradu Nové Hrady, v níž je dále připomínán např. 7.dubna 1391.

Jan Zoubek měl zřejmě dva syny, Václava a Diviše. Roku 1402 prodal společně s prvně jmenovaným Václavem plat v Doňově třeboňskému klášteru. V té době již vlastnil zboží Budislav, ležící nedaleko od Mezné. Na pečeti přivěšené ke zmíněné listině je totiž psán jako Jan z Budislavi a jeho syn rovněž s přídomkem "d. bvdyslab". Ještě v listinách z 8.března 1407 a 8.srpna 1408 je stále zmiňován jako purkrabě rožmberských Nových Hradů. Pokud je dosud známo, naposledy se s ním setkáváme roku 1415, kdy jako Jan z Budislavě řečený Zoubek podepsal stížný list české šlechty proti Husovu upálení v Kostnici.

Jak dlouho držel výše zmíněný Jan mezenské zboží, není známo. Bezpečně je vlastnil ještě koncem 14. věku. Dokládá to výsledek výslechu Roběte na příběnickém hradě z roku 1396, kdy tázaný vypověděl, že známý odbojník Sokol z Lamberka "jest u Johana v Mezném a Diviš syn Johanóv byl jest u Sokola v Herarticích". Zdali držel Meznou i po tomto roce, nevíme. Z mladších pramenů vyplývá, že koupil blízkou Budislav, po níž se nazývá poprvé, jak již výše řečeno, v listině z roku 1402 a poté v listině z 8.března 1407. Můžeme proto předpokládat, že mezenský statek mezitím prodal.

Mezná tak měla od počátku 15. věku nové majitele, patřící k jinému rodu než jejich předchůdci. Na vsi sedělo současně několik z nich - členů později známého rodu Mezenských z Mezného. Z pramenů známe především Oldřicha z Mezného, vystupujícího dne 15. prosince 1401 ve sporu šebířovského faráře Bohuňka s bratry z Tchořovic, dále Jana z Mezného, v červnu 1405 zmíněného jako klerik, a konečně Lévu - Lva z Mezného. O něm, který je všeobecně považován za zakladatele rodu Mezenských z Mezného erbu dvou husích krků, víme, že již roku 1405 držel nedaleké zboží Mnich, neboť když 18.listopadu dosazoval k tamnímu kostelu nového faráře Otíka, psal se s predikátem "de Mezny alias de Mnych". Na Mnichu pak seděl minimálně ještě roku 1417, kdy k témuž kostelu jmenoval po Otíkově rezignaci Jana.

Po Oldřichovi, Lévovi a Janovi přešel mezenský statek do rukou Václava. Tento majitel patřil k přívržencům Husova učení, neboť spolupodepsal stížný list české šlechty z 2.září 1415 proti jeho upálení. Poslední dosud známá zpráva o něm pochází z 10. června 1424, kdy byl jedním z ručitelů Jana ze Štítného, vězně Oldřicha z Rožmberka. K Janově listině připojil rovněž pečeť s opisem "s.wanczk.mezny." a štítem se dvěma husími krky obrácenými proti sobě.

Následující vývoj vlastnických vztahů k Mezné je dosud zahalen temnotou. I pro toto období je známo několik šlechticů, kteří používali v přídomku jméno "z Mezného". Otázkou dosud nezodpovězenou je, zdali patřili do rodu Mezenských, kteří pocházeli z naší vsi, a dále zdali ji drželi. Snad se nepomýlíme, jestliže budeme předpokládat, že po výše zmíněném Václavovi držel tamní statek jiný Václav, používající přídomek "z Lovčic a z Mezného". Poprvé se s ním setkáváme 24. srpna 1457 jako se svědkem na listině Kateřiny s Pelhřimova. Snad to byl právě on, kdo si vzal za manželku dceru táborského měšťana Petra Růže. Petr Růže si totiž 27. června 1458 stěžoval na soběslavské úředníky Jana z Dobronic a Mikuláše Sedleckého, že poddaným jeho zetě Václava z Mezného v Přehořově brání užívat pastviny. Z této zprávy vyplývá mj. skutečnost, že Václav držel nejen Meznou, ale rovněž Přehořov, bývalý královský majetek.

Petrova stížnost samozřejmě vyvolala odezvu samotného Jana z Rožmberka, kterému byla přímo adresována. Jan odpověděl Petrovi již záhy, 28. června, a slíbil záležitost vyšetřit. Stejný pokyn zřejmě vydal vzápětí rovněž oběma jmenovaným, neboť ti zaslali Janovi list, v něm uvedli, že nároky Přehořovských i Mezenských jsou sporné, neboť nevycházejí z nějaké právní úpravy, ale jen ze zvyku (ústní dohody). List sice není datován, ze souvislostí však jasně vyplývá, že adresátovi musel být odeslán nejpozději počátkem července 1458.

Další zprávy o Václavovi dosud nebyly nalezeny. Z pozdějšího vývoje lze předpokládat, že s Petrovou dcerou měl dva syny, Oldřicha a Mikuláše. Roku 1474 byl zřejmě již mrtev a přehořovské zboží dostal jeho syn Oldřich. Václavovo úmrtí společně se skutečností, že Přehořov byl původně královským majetkem, způsobily, že osud dědictví po něm zbylého byl projednáván zemským sněmem konaným téhož roku. Podle zápisu učiněného ze sněmovního jednání totiž "Zdeněk ze Šternberka postoupil Mezenskému z Tábora zboží Přehořov". Pokud je výše naznačený vývod správný, pak si Václavovi synové zboží rozdělili. Oldřich si ponechal Přehořov, který obdržel úředním rozhodnutím a po němž se začal nazývat "Oldřich Přehořovský". Pod tímto jménem jej nacházíme roku 1484, kdy byl soběslavskými měšťany uctěn v jejich městě "vínem a pivem". Jeho předpokládaný bratr Mikuláš se pak psal na listině Jindřicha z Kokovic ze 17. června 1485 s přídomkem "z Lovčic a z Mezného". Naposledy se s ním setkáváme 29. dubna 1491, kdy svědčil na dlužním úpisu Jindřicha z Hradce.

Pro nástin následujícího vývoje majetkových vztahů opět citelně chybějí písemné prameny. Můžeme proto jen předpokládat, že v závěru 15. či počátkem 16. století převzal mezenské zboží Burián z Mezného, snad Mikulášův nástupce. Bohužel dosud nevíme ani to, jak dlouho mu Mezná patřila. Jisté je jen to, že je prodal Anně ze Lhoty, provdané za Jana z Leskovce na Kamenici. Když Anna sepsala roku 1537 závěť, odkázala "tvrz Meznej s dvorem poplužním, s lukami, potoky, rybníky, lesy, ... ves celou Meznej s lidmi, s úroky" a dalším příslušenstvím svým dcerám Dorotě a Magdaléně na rovný díl včetně stříbrných šperků. Když pak 3. dubna 1544 zemřela, mezenského zboží se ujaly přesně podle ustanovení její závěti obě dcery. Proti tomu ovšem vystoupil jejich otec Jan z Leskovce, který se cítil posledním pořízením manželky zřejmě poškozen. V nastalé při se roku 1545 nakonec s dcerami dohodl tak, že ony mu postoupily mezenské zboží a on jim za ně slíbil vyplatit 3 500 kop českých grošů.

V držení Mezné se tak dostal Jan z Leskovce. Jelikož však již 27.srpna 1545 zemřel, majetku po něm včetně Mezného se opět ujaly dcery Dorota a Magdaléna. Protože pak zdědily ještě panství Kamenice a Božejov, roku 1549 se o ně podělily. Majetek byl tehdy rozdělen na dva díly a druhý díl včetně Božejova a Mezného připadl Dorotě. Situace byla komplikovaná tím, že k božejovskému statku tehdy patřila také již zmíněná stejnojmenná ves ležící u Pelhřimova. Zápis však jednoznačně uvádí nejen tuto ves jako příslušenství Božejova, ale rovněž "tvrz Meznej a to všecko jakž v svých mezech a vohradách jest", tedy naši Meznou. Dorota si pak roku 1550 nechala pro jistotu znovu vložit do zemských desek přiznání Ondřeje Mezenského, že jeho otec prodal mezenský statek Anně Leskovcové. Tehdy se provdala za Jana Ostrovce z Kralovic, kterého přežila a po němž zdědila statky Proseč a Žďár. Roku 1563 pak přistoupila k sepsání poslední vůle. Mohla tak učinit proto, že již roku 1547 jí vydal tehdejší český král Ferdinand I. tzv. mocný mist, opravňující ji k svobodnému nakládání s veškerým vlastním majetkem. Závětí odkázala statky Božejov, Proseč a Žďár s příslušenstvím synům Janovi, Jetřichovi, Vilémovi, Strabotovi, Fridrichovi a Vladislavovi, kdežto statek Meznou s příslušenstvím dostaly dcery Johanka Janovská, Anastázie a Kateřina.

Držitelkou statku se stala po rozdělení sester prostřední Dorotina dcera Anastázie, provdaná za Adama Vítu ze Rzavého na Dubu. S držbou Mezné však měla potíže. Roku 1571 vystoupila s majetkovými nároky neznámé výše Marie Johana Klenovská z Kralovic na Vlašimi, dcera Dorotina manžela Jana Ostrovce z Kralovic. Nevíme přesně, oč ve sporu šlo, ale nejpravděpodobněji o neukončené finanční vypořádání mezi příbuznými. Jelikož Mariiny nároky byly zřejmě právně podepřené, roku 1571 se za asistence komorníka Matyáše Pekárka v mezenské zboží dokonce uvázala. Situace poté zřejmě byla finančně urovnána, neboť mezenské zboží patřilo v následujícím období již opět Anastázii.

Anastázie Vítová držela s manželem oba statky společně až do počátku devadesátých let. Po Adamově smrti roku 1596 převzala dubské zboží a společně s Meznou je spravovala další dlouhá léta. Roku 1616 dokonce zvětšila majetek, když od Mikuláše Španovského z Lisova koupila pacovské zboží; tehdy se psala s predikátem "na Dubu a Mezným" po obou majetcích, které jí tehdy patřily. Zanedlouho poté předala všechna tři zboží synovi Ladislavu Vítovi ze Rzavého. Ladislav pak roku 1618 odkázal "statek svůj dědičnej Meznej se vším a všelijakým k témuž statku Meznému příslušenstvím" za věrné služby Benjamínu Fruweinovi z Podolí.

Dalším držitelem mezenského statku se tímto odkazem stal Benjamín Fruwein. Jeho držba však byla velmi krátká. Benjamín se totiž zúčastnil aktivně stavovského povstání české šlechty, za něhož byl členem direktoria. Po porážce povstání proto ihned ujel ze země. Jeho majetek byl vítěznou stranou neprodleně zabrán a "dvůr Meznej s pivovarem, mlejnem jedním nájemným a druhým poplatným, pilou" a další příslušenství koupil roku 1623 jako konfiskát Jan Řepický ze Sudoměře. Tomu poté patřil dlouhá léta. Když před rokem 1650 zemřel, zůstal po něm nejen majetek, ale také řada dluhů. Úředně stanovení komisaři proto prodali 22.dubna 1650 Václavu Vratislavu z Mitrovic "dvůr shnilej, rozbořený, luka zarostlá a zbahněná, rolí neoseté, rybníky hrubě zapuštěné a větším dílem nenasazené, neméně i mlejn spuštěný, mnoho gruntů prázdných a některých dokonce zbořených, krčmou spálenou, lesy vysekaný" za sumu 5500 kop míšeňských grošů. Mezenský statek byl poté Václavem spojen s dírenským panstvím a již nenabyl samostatnosti.

Historie Mezné dokládá, že ves tvořila po tři století centrum samostatného šlechtického zboží. Jeho majitelé v ní zbudovali rovněž sídlo - tvrz. Kdy se tak stalo, nevíme. Jelikož v písemných pramenech je přímo zmíněna až roku 1537 a na dřívější existenci tvrze můžeme soudit pouze z přídomků majitelů ve tvaru "z Mezného", hypoteticky předpokládáme, že byla založena někdy kolem poloviny 14. století, tedy nedlouho před první zmínkou o vsi a statku. Majitelé ji poté využívali až do počátku 16. století, po připojení k významnějším statkům (především Božejov, poté Dub) však její význam poklesl. V přímé souvislosti s častým střídáním majitelů Mezné během první půle 17. věku bylo vrchnostenské hospodářství tak zanedbáno, že roku 1650 je popisováno v katastrofálním stavu. Během následných oprav byla tvrz definitivně opuštěna a ponechána osudu.

Jelikož písemné prameny přinášejí jen nemnoho zpráv o podobě tvrze, daleko významnějším pro zisk důležitých poznatků se ukázal být zběžný terénní průzkum vsi. Bylo tomu i přesto, že nejnovější literatura bývalou tvrz lokalizovat neuměla, přestože se o existenci jejích zbytků zmiňuje roku 1982 např. V. Huml.

Mezná byla založena na plochém návrší. Zajímavé údaje přináší katastrální mapa z roku 1828. Jelikož bývalý poplužní dvůr s tvrzí je vzdálen od jejího centra asi tři sta metrů jihozápadním směrem, lze uvažovat, že Mezná byla původně pouhou poddanskou vsí a teprve dodatečně z ní bylo vytvořeno správní centrum šlechtického zboží, neboť v opačném případě by poplužní dvůr byl zapojen přímo do zástavby. Uvedeného roku jej tvořila již jen dvě křídla, západní a jižní, přičemž kolem jižního se rozprostíral rozsáhlý sad. A právě tam, jihovýchodně od jižního křídla, kdysi stávalo panské sídlo mezenských majitelů, tvrz.

Při terénním průzkumu vsi v červenci 2000, vykonaném autorem této stati s H. Klímovou a R. Teclem, bylo zjištěno, že v tomto místě se rozkládá velice dobře dochované tvrziště téměř okrouhlého půdorysu. Horní plocha jeho jádra průměru mezi osmnácti až dvaceti metry se svažovala do zčásti stále mokrého příkopu, širokého při dně místy až sedm metrů. Jádro tvrziště se nad ním rozkládá asi jeden metr výše. Po vnějším obvodu příkopu byl původně nasypán val, dnes již většinou odstraněný. Snižováno bylo rovněž jádro tvrziště, o čemž dosud svědčí nově vybudovaná přístupová komunikace na severozápadě příkopu. Zdali s tvrzí souvisela rovněž stavba, jejíž zbytky ve formě torza sklepa se dochovaly několik metrů před severním okrajem příkopu, nevíme.

K destrukci vnější stěny příkopu došlo především na severní, východní a jižní straně. Jihozápadní strana se však dosud částečně dochovala. V těchto místech je také největší rozdíl mezi dnem příkopu a jeho vnějším okrajem, činící asi dva a půl metru. Celé založení obnáší mezi vnějšími hranami příkopu v nejširších místech téměř čtyřicet metrů.

Z uvedeného popisu plyne, že před námi vyvstává obraz tvrze jednoduché podoby. Na centrálním pahorku byla vyzdvižena hlavní obytná stavba, doplněná snad pomocnými objekty neznámého charakteru a opevněná hradební zdí, vodním příkopem a vnějším valem. Mezenská tvrz tak měla podobu mnoha jiných staveb, stávajících v jejím blízkém i vzdáleném okolí. Jen na Táborsku lze připomenout bývalé tvrze v Hrobech, Oldřichově, Radimovicích, Velmovicích a jinde, které měly přibližně stejný vzhled, odlišujíce se pouze typem opevnění. V případě Mezné pak jde o skutečně dobře dochované středověké tvrziště. O jeho stavební podobě a životě, tedy především přesnější době založení a zániku, nám toho řekne podstatně více teprve budoucí archeologický průzkum, ovšem již dnes můžeme říci, že Mezná patří k nejvýznamnějším památkám tohoto druhu na Táborsku.

Autor: PhDr. Jiří Úlovec.

Článek je zveřejněn s výslovným souhlasem autora.