1914 

Mobilizace - válka

 

"...Nastal rok 1914 a přišel 26.červenec toho roku. Naše to pout, krásný letní den to byl. Všichni, kdož ráno vyšli na pout do Tučap neb k Sv.Anně plni veselé pouťové nálady, vraceli se s myslí skleslou a mnozí úplně zdrceni. "Mobilisace"!
 
Toto slovo, tak dosud cizí uším našim, rázem zdomácnělo a letělo od úst k ústům. Do Soběslavi a Tučap přišly telegramy a mobilisační vyhlášky oznamující kdo z vojínů musí ihned narukovati. Válka se Srbskem na obzoru! Byl zakřiknutý poutní oběd, nechutnalo nikomu. Odpoledne toho dne přišly mobilisační vyhlášky k nám. Starosta obce František Kupka lepil je na zdi a jemu pomáhal Tomáš Klípa. Ihned obklopeni byli množstvím lidí, kteří s nedočkavostí četli smutné to vyzvání záložníkům. Bylo několik z nich nedávno se oženivších, k nim tiskly se vyděšené a uplakané manželky, staré matky zoufalé, pro něž tento kus papíru znamenal rozloučení s jejich manžely a syny snad navždy. A nebylo odvolání k nikomu a nikam. Pln obav uléhal každý na lože. Ještě v noci přišel četnický strážmistr a nařizoval, aby všichni záložníci do 24 hodin nastoupili k svému pluku. Takového rozechvění naše vesnička ještě nezažila, jako toho dne. Nikdo nemohl vydržeti pod střechou, lidé pobíhali venku, nemajíce nikde stání, naši vojíni-záložníci na rychlo shledávali, co nutno s sebou vzíti a ženatí a majitelé jmění dávali psáti poslední vůli.
 
Zmatek nad zmatek. V prostřed žní, v době nejpilnější práce polní museli zanechati svá hospodářství, své rodiny, zděděná a tak milovaná pole, z nichž klidit měli ovoce své píle a jít-na jatky. Celá ves se sešla u vozu, který odvážel záložníky na nádraží do Soběslavi, odkudž jeli dále do Jindřichova Hradce ke svému 75.pluku. Docházelo k srdcervoucím výjevům při loučení. Nejen rodiny odcházejících, ale celá vesnice cítila bol nad odchodem svých synů, kteří kdo ví vrátí-li se zpět. Byli to tito: Jan Drs, Karel Voráček, František Kupka, Jan Šebek, František Oubram, Vít Oubram, Václav Zima, Josef Pokorný, František Kundrát a Václav Koloušek.
 
Následující dny byly plny zoufalosti a chmury. 29.července 1914 jsme se dozvěděli, že byla vypovězena válka Srbsku a za několik dní na to Rusku. Naši vojáci zdrželi se několik dní v Hradci a pak byli poslání na hranice ruské, dílem na hranice srbské. Celá vesnice žila v napjatém očekávání růžových lístků polní pošty od svých milých. Válka se rozzuřovala na všech stranách a přišel den, kdy mohlo se říci: "Světová válka".
 
Po první bobilisaci následovala prohlídka za prohlídkou zbylých mužů a když kdo uznán za schopno nositi zbraň, povolán byl v brzku k nastoupení činné služby vojenské. Naši vojíni prodělávali hrůzy její v zákopech a my doma trpěli nedostatkem všeho druhu. Již v druhém roce války jevil se nedostatek mouky. Nedostatek na vesnici ovšem nedoléhal tak krutě, ale rolníci museli schovávati své zásoby obilí a tajně v noci dopravovati je do mlýna, neboť byly jejich zásoby obilné vedené v evidenci a nesměli více semlíti než vyměřené množství pro jednu osobu dle tak zvaných "mlecích výkazů". Tato odmírka ovšem nedostačovala, zvlášť když se muselo těžce pracovati, aby se nahradili odešlé síly. Skupiny vojska chodily po vesnicích s komisary a prohlížely jednotlivá stavení pátrajíce po ukrytých zásobách, které při nalezení byly ihned zabaveny a majitel musel platiti ještě pokutu. Vojáci ale většinou cítili s lidem a nehledali příliš bedlivě. Jen v málo případech k nařízení četnictva prohledávali zevrubně, odhazujíce slámu, seno, dříví a podobné, není-li pod tím tajná skrýš. Jak to bylo pokořující! Pěstě se zatínaly, když jsme viděli, že jsme ve všem střeženi jako zločinci a tak povstávala velká nenávist k Rakousku a proti všem jejím pochopům. Rakousko hned v prvních letech války bylo tak zbídačelé, že stále hnalo nové a nové zástupy mužů do děsných útrap válečných a na smrt. Všichni mužové od 18ti do 50ti let, kteří jen poněkud byli schopni života, museli na vojnu, jedni za druhými odcházeli z naší vísky, jen ženy, děti, starci a nedůživci zbyli k vykonávání těžkých prací v hospodářství.
 
Tak hned 25.září 1914 rukoval Jakub Pražma, dne 26.října 1914 Ženíšek František, Ondřej František, Havelda Jan, dne 16.ledna 1915 Ženíšek Josef, Zima Josef, 15.února 1915 František Zima, 15.března 1915 František Sirový, Jan Votočka, 15.května 1915 František Božek, Albert Štěpánek, 16.července 1915 Jan Zima-a pak rukovali postupně Tomáš Fiala, Josef Špingl, František Drs, Tomáš Klípa, František Průša, František Lukáš, Jan Ondřej, Tomáš Oubram, Karel Špingl, Jan Chalupa, Leška Jan, Špingl Václav, Koktavý František.
 
K tomu všemu přišla čas od času zpráva do vsi o smrti některého z našich vojínů a tu celá ves zatruchlila a plno hořkosti nahromadilo se v srdcích našich. Jsou to tito, kteří se nevrátili z válečného pole domů, ale na různých místech v dálné cizině složili své kosti:
Šebek Jan+30.října 1914, Drs Karel sirotek+13.12.1914, Ženíšek František+18.2.1915, Špingl Karel+1916, Sirový František+1916, Kupka František+1916, Oubram František+1917 a Ženíšek Josef dosud nezvěstný. Jiní z narukovavších byli zraněni nebo zajati a my stále trnuli úzkostí, čeho se ještě dočkáme, neboť se často proslýchalo, že válka zaplaví i naše krajiny..."
 
 
Zdroj:  PAMĚTNÍ KNIHA OBCE MEZNÉ
Autor zápisu:  VOJTĚCH SIROVÝ
Datum zápisu v kronice:  1925
Strana v kronice:  6-9

 

Menu

KOMINICKÉ MUZEUM Záříčí u Dírné

V muzeu si můžete zakoupit publikaci Evy Bažantové "Kominíci"...

Spolek pro založení Muzea kominického řemesla: ZDE...

Mezenské rybníky

Více o rybnících: ZDE...

Středověké tvrziště


Více o tvrzišti: ZDE...

Obecná škola v Mezné


Historie školy: ZDE...

Návštěvnost stránek

017495