Drobečková navigace

VÍTEJTE V NAŠÍ OBCI > VÍTEJTE NA JIHU ČECH

VÍTEJTE NA JIHU ČECH

 ZNAK OBCE MEZNÁ

JIŽNÍ ČECHY

Jižní Čechy

 

HISTORICKÝ VÝVOJ

Oblast jižních Čech, která se do značné míry shoduje s územím dnešního Jihočeského kraje, se od pravěku až do dob raného středověku vyvíjela díky přírodním podmínkám poměrně nezávisle a svébytně a kultura i život obyvatel se odlišoval od okolního světa. Jedním z typických znaků bylo mohylové pohřbívání, které přetrvávalo i se střídajícími se kulturami (únětická kultura, knovízská kultura, halštatská kultura a později laténská kultura). Hospodářskými aktivitami, které ovlivňovaly osidlování této oblasti, byly především obchod a získávání surovin - např. rýžování zlata. Z rýžoviště u Modlešovic pocházejí nejstarší stopy přítomnosti člověka z doby knovízské kultury.

Nejstarší sídla mezolitických lovců a rybářů vznikala  v závěru starší doby kamenné a ve střední době kamenné (9000-6000 př.n.l.), kdy byla velmi hustě osídlena oblast západní brány Českobudějovické pánve. Další osídlení bylo zejména podél toků řek Vltavy, Malše, Otavy, Lužnice, neboť krajinu tvořily převážně těžko prostupné, souvislé lesy, pralesy - řeky či stezky vedoucí v jejich údolích byly nejsnazšími dopravními cestami. Převratné změny v 6. tisíciletí př.n.l., kdy došlo ke vzniku zemědělství, zasáhlo i do Jihočeské pánve - v Žimuticích, Dehtářích, Čejkovicích a v širším okolí Veselí nad Lužnicí byly objeveny osady rolníků kultury s lineární keramikou (5500-4500 př.n.l.). V pozdní době kamenné (4000-2000 př.n.l.) byly jižní Čechy osídleny jen řídce. Na počátku doby bronzové osídlil jádro jižních Čech (rovněž část západních Čech) lid s mohylovou kulturou, který v té době obýval i Podunají. Zdejší obyvatelé dopravovali měď z dolů v Alpách, přes Podunají a podél Vltavy dále na sever a při soutoku Malše a Vltavy byl pravděpodobně uzlový bod této obchodní cesty (v roce 1908 byl v Suchém Vrbném objeven depot s 230-240 měděnými ingoty. V době kultury knovízské (1200-700 př.n.l.) se těžiště osídlení jižních Čech přeneslo do středního Pootaví, k dolní Blanici a k dolní Lužnici. Jižní části Čech (stejně jako západní Čechy) byly součástí keltské pravlasti (s jádrem v oblasti severních Alp a horního Dunaje) a v 5. st. př.n.l. se staly rovněž součástí časně laténské kultury. V druhém a prvním století př.n.l. existovala keltská oppida Třísov, Zvíkov, Nevězice. Na přelomu letopočtu vystřídala postupně upadající keltskou společnost expanze germánských kmenů.

Od 6. až 7. století začali na území dnešního Jihočeského kraje pronikat Slované. Osídlení vznikalo postupně tak, jak pronikání Slovanů na území dnešního Jihočeského kraje umožňovala neúrodná zalesněná krajina. Od 2. pol. 8. století budovali Slované opevněná hradiště, z nichž řada byla postavena na místech bývalých keltských hradišť - Litoradlice, Nuzice, Boletice, Boudy, Chřešťovice, Jáma, Hradiště u Libětic, Hradec u Nemětic, či Skočice.

Podle Kosmovy kroniky sahalo v 9. století k hradištím Chýnov, Doudleby a Netolice území českého knížectví rodu Slavníkovců. Vzhledem k nespolehlivosti tohoto pramene je však takový rozsah Slavníkovského panství zpochybňován (patrně jim patřila pouze oblast libicko-malínská). Každopádně nejpozději od konce 10. st. náleželo území dnešního Jihočeského kraje do sféry vlivu knížecího rodu Přemyslovců. Ve 12. st. získali jako léno od panovníka četné državy na jihu Čech přemyslovští družiníci Vítkovci. Vítkovci (především Rožmberkové) si záhy vybudovali takovou moc, že se za vlády Přemysla Otakara II. dostávali do konfliktů se samotným králem, který usiloval s využitím německé kolonizace (započaté již jeho předchůdci) propojit své dosavadní državy v Čechách s nově získanými územími v Rakousku a proto zakládal nové opěrné body v dosud řídce osídlené oblasti na českorakouském pomezí. Této snaze Rožmberkové zdatně konkurovali (např. klášter Zlatá Koruna - klášter Vyšší Brod). Ve 13. stol. se rovněž zformovala z původních osad a sídlišť nejstarší města: Písek, Jindřichův Hradec, Netolice, České Budějovice, Nové Hrady, Třeboň, Volyně - jejich zachovalá jádra jsou většinou památkově chráněna.

Husitská revoluce v 15. století s sebou přinesla mnoho ztrát, a to jak lidských, tak materiálních. Přesto, vzhledem k událostem (vznik města Tábor, bitva u Sudoměře) a osobám (Jan Hus, Jan Žižka z Trocnova, Petr Chelčický)  s husictvím  spojených, je možné toto období označit za jedno z nejvýznamějších období historie dnešního Jihočeského kraje.

Výrazného významu dosáhla oblast moderního Jihočeského kraje v 16. století, především díky mocným rodům Rožmberků, pánů z Hradce a pánů z Landštejna. Dalším faktorem byl rozvoj obchodu, s nímž souvisel rozvoj mnoha měst. Z dopravní polohy a obchodu těžily Prachatice, ale i Vimperk na Zlaté stezce, také Český Krumlov, Třeboň, Jindřichův Hradec, či Slavonice. Rozmach v tomto století zaznamenalo také rybníkářství, díky němuž se utvářela konečná podoba jihočeské kulturní krajiny. Bažinatá neúrodná krajina Jihočeských pánví byla přeměňována v rozsáhlé soustavy rybníků. To vedlo k zlepšení mikroklimatu a k rozvoji hospodářství.

Po útlumu v 17. století (třicetiletá válka) byly ve stoletích 18. a 19. realizovány některé takřka průkopnické události. Hospodářství však kromě větších měst spíše stagnovalo. V té době byla propojena Vltava s Dunajem Schwarzenbergským kanálem. V roce 1832 byl zahájen provoz koněspřežné železnice s veřejným provozem jako první na evropském kontinentě. První elektrifikovaná trať v českých zemích (z Tábora do Bechyně) zahájila provoz v roce 1903...

První světová válka a prohra Rakousko-Uherska s sebou přinesla osamostatnění českých zemí a v roce 1918 vznik Československé republiky. Ve 30. letech 20. století se na hospodářském rozvoji jak dnešního Jihočeského kraje, tak celé tehdejší Československé republiky negativně odrazila hospodářská krize pocházející z USA, která zasáhla celou Evropu. Konec třicátých let znamenal pro Českosl. republiku ztrátu Sudet ve prospěch nacistického Německa a posléze vznik Protektorátu Čechy a Morava...

Druhá světová válka a následné události se výrazně zapsaly do novodobého vývoje dnešního Jihočeského kraje. Jižní část území byla po několik století obydlena především obyvatelstvem německého původu. Během let 1945-47 bylo toto obyvatelstvo odsunuto. Odsun způsobil vylidnění mnoha oblastí v česko-rakouském a česko-německém pohraničí. Důsledkem nedostatečného znovuosídlení a vznikem železné opony po nástupu komunistického režimu zanikla zejména na Prachaticku a Českokrumlovsku řada malých obcí. K 1. lednu 1949 zároveň vstoupila v platnost správní reforma, jíž se v Československu rušily samosprávné země a vytvářely se centralisticky spravované kraje, které již s vyjímkou moravsko-slovenské a slezsko-slovenské hranice nerespektovaly dosavadní historicky vzniklé hranice zemí. Většina území dnešního Jihočeského kraje byla začleněna do kraje Českobudějovického, především moravské části kraje Jihlavského, okrajová území do kraje Plzeňského a Pražského. Období padesátých let negativně ovlivnilo způsob života na venkově v celém státě. Násilná kolektivizace zemědělství ve svých důsledcích znamenala jeho přeměnu na zemědělskou velkovýrobu, což mělo za následek negativní dopady na krajinu a půdu. To bylo doprovázeno velkým odlivem obyvatelstva z venkova do měst. 1. července 1960 pak vstoupila v platnost další správní reforma, jíž se redukoval počet krajů. Nově vzniklé kraje se již nejmenovaly podle svých center, ale podle části historické země, na níž se nacházela většina území kraje. Českobudějovický, Jihlavský, Plzeňský a Pražský kraj byly tedy zrušeny a celé území dnešního kraje bylo začleněno do Jihočeského kraje, k němuž však navíc patřilo i celé území okresu Pelhřimov. Kategorizace sídel s sebou přinesla další vylidnění menších obcí, které byly v podstatě odsouzeny k přeměně na chalupářská sídla bez základní občanské vybavenosti. Rozvíjet se mohly především střediskové obce, popř. tzv. sídla nestřediskového trvalého významu.

V období po listopadu 1989 dochází na venkově k postupné nápravě škod, které zde v průběhu posledních desetiletí vznikly. Zrušením kategorizace sídel dochází k postupnému návratu života do menších vesnic. I přes nedostatek finančních prostředků se postupně mění tvář obcí, dochází k opravám domů a komunikací, obnově zeleně, plynofikaci sídel, obnově původních lidových zvyků. Dochází také k postupnému sdružování obcí do mikroregionů a k navazování partnerských vztahů s obcemi v sousedních zemích. Vzhledem k faktu, že Jihočeský kraj sousedí s Rakouskem a Spolkovou republikou Německo, byl v období studené války považován spíše za nárazníkové pásmo. Během tohoto období bylo na území dnešního Jihočeského kraje poměrně hustě rozmístěno množství vojenských posádek. Obyvatelstvo, žijící v oblastech v těsném sousedství hranice bylo vysídleno a přemístěno, mnoho malých obcí zaniklo. Během 90. let byly vojenské posádky postupně rušeny. Mnoho bývalých vojenských objektů bylo předáno do vlastnictví měst či obcí.

Obyvatelstvo

K 30. červnu 2010 žilo na území Jihočeského kraje 637 723 obyvatel. Nejlidnatějším okresem je okres České Budějovice (187 127 obyvatel), nejméně lidnatým okres Prachatice (51 534).

Hospodářství

Jihočeský kraj není příliš bohatý na nerostné suroviny. Převažuje těžba štěrkopísků, stavebního kamene, cihlářských hlín a v omezené míře keramických jílů, vápence a grafitu. Významným přírodním bohatstvím jsou lesy, které zaujímají více než třetinu plochy kraje (37%). Proto mělo pro Jihočeský kraj v minulosti velký význam lesnictví a dřevařský průmysl. Vzhledem k nalezištím křemene a křemenného písku zde vznikl také průmysl sklářský. Dalším důležitým odvětvím bylo rybářství a zemědělství. Přírodní podmínky a odlehlost však neumožnily vytvoření dostatečné dopravní infrastruktury a bránily tak dalšímu růstu již existujících výrobních odvětví a ztížily rozvoj nově vzniklých odvětví (papírenský průmysl). Nedostatečné podmínky pro rozvoj průmyslu přinášely zaostávání v dalších oblastech - například ve vzdělání. Tato situace se změnila po příchodu elektřiny - naskytla se tím možnost jejího masového využití. Průmysl se začal více rozvíjet. Nejvíce průmyslové výroby bylo soustředěno v okolí Českých Budějovic. Zbývající část Jihočeského kraje zůstala i nadále zemědělsky zaměřená.

Po roce 1948 se v Jihočeském kraji začalo s budováním podniků, zaměřených především na strojírenský průmysl (Motor České Budějovice, ZVVZ Milevsko, ČZ Strakonice...). Budování průmyslu navazovalo i na místní tradice, především v rozvoji dřevozpracujícího (Jitona Soběslav, Jihočeské dřevařské závody), textilního (Jitex Písek, Otavan Třeboň, Šumavan Vimperk, Jitka Jindřichův Hradec, Fezko Strakonice) a potravinářského průmyslu (Jihočeské mlékárny).

Rozložení průmyslových a obchodních ploch v Jihočeském kraji je v současnosti ovlivněno tradicí průmyslové výroby v městských centrech. V posledních letech hraje roli také geografické umístění v blízkosti ekonomicky rozvinutých států - Rakouska a Německa. Průmyslová výroba je koncentrována především v českobudějovické aglomeraci a v okresech Tábor a Strakonice. Převažuje zpracovatelský průmysl (výroba dopravních prostředků, strojů, zařízení, elektrotechniky a výroba potravin a nápojů. V posledních letech je na úpadku průmysl textilní a oděvní. Zcela novým energetickým centrem je jaderná elektrárna Temelín.

Přes velmi silné industriální vlivy stále hraje důležitou roli primární sektor (zemědělství, rybářství, lesnictví) - Jih.kraj má po Vysočině druhý nejvyšší podíl zaměstanosti v zemědělství (8,9%). Zemědělství Jihočeského kraje se v rostlinné v ýrobě orientuje na pěstování obilovin, olejnin (řepka olejka), brambor a ovoce (třešně, jablka, rybíz, švestky). V živočišné výrobě je významný chov skotu, drůbeže a donedávna i prasat. Dlouholetou tradici má v Jihočeském kraji i rybníkářství. Chov ryb v 25 000 ha vodních ploch představuje polovinu produkce v rámci celého Česka. Významná je produkce dřeva, zejména smrkového, ale i borového (Třeboňsko).

Jihočeský kraj se stává významnou turistickou a rekreační oblastí. Cestovní ruch zaznamenal největší nárůst podílu na podnikatelských aktivitách v kraji. Jihočeský kraj má po Praze druhou největší ubytovací kapacitu (47 929 lůžek) a je turisty čtvrtým nejnavštěvovanějším krajem Česka (po Praze, Jihomoravském kraji a Královehradeckém kraji).

7 největších měst v Jihočeském kraji

1. 1. 2010

  • České Budějovice - 94 865
  • Tábor - 35 484
  • Písek - 29 949
  • Strakonice - 23 081
  • Jindřichův Hradec - 22 460
  • Český Krumlov - 13 512
  • Prachatice - 11 587

Geografie

Krajina Jihočeského kraje je známa řadou rybníků a malebných vesnic a také dvěma pánvemi - Českobudějovickou a Třeboňskou. Okolo se vypínají kopce - Středočeská pahorkatina, Českomoravská vrchovina, dále na hranicích s Rakouskem Novohradské hory a na jihozápadní hranici druhé nejvyšší pohoří v Čechách, Šumava. Nejvyšším bodem kraje je vrchol hory Plechý (1378 m), nejnižším hladina Orlické přehrady (350 m). Průměrná nadmořská výška činí 400-600 m.

10 nejdelších řek v Jihočeském kraji

  • Vltava - 430,2 km
  • Lužnice - 153 km
  • Otava - 113 km
  • Blanice - 93,3 km
  • Malše - 89,5 km
  • Nežárka - 56,2 km
  • Lomnice - 59,5 km
  • Stropnice - 54 km
  • Skalice - 52,5 km
  • Volyňka - 49,1 km

Vodní nádrže v Jihočeském kraji

  • Lipno I
  • Orlík
  • Hněvkovice
  • Římov
  • Husinec
  • Landštejn
  • Lipno II
  • Jordán
  • Soběnov
  • Humenice
  • Kořensko

10 největších rybníků v Jihočeském kraji

  • Rožmberk - 489 ha
  • Horusický rybník - 416 ha
  • Bezdrev - 394 ha
  • Dvořiště - 337 ha
  • Velký Tisý - 317 ha
  • Záblatský rybník - 305 ha
  • Dehtář - 246 ha
  • Staňkovský rybník - 241 ha
  • Velká Holná - 230 ha
  • Svět - 201,5 ha

Zdroj:  Wikipedie

Text upravil:  J. Kolář, kronikář obce.